No leave me...

~Twenty-two~

,, A jak se vám líbí ve vašem novém domě?" letmo se usmál.

,, Je to úžasné moc vám děkuji pane Kl.." přerušil mně. 

,, Říkej mi Samueli" usmál se. 

,, Tak dobře Pa.. Samueli a mě říkejte Emily"

,, Emily, jsem opravdu nadšený, že jste mou nabídku přijala, myslel jsem že budete chtít být s vaším přítelem když s ním čekáte dítě "

,, No Samueli jak to říct... S Dylanem už nejsem a o dítě jsem přišla" sklopila jsem oči a začala jsem s vidličkou kroužit po talíři. Bylo vidět, že ho to opravdu překvapilo. 

,, Tak to mi je líto, omlouvám se neměl jsem se o tom zmiňovat" řekl s lítostí v očích. 

,, Nene v pohodě, už jsem se s tím smířila" usmála jsem se a dál se věnovala mé večeři. 

Z pohledu Jasona

Konečně jsem přišel domů. Těšil jsem se na Emily až ji to konečně řeknu, až ji řeknu jak moc ji miluji.

Zřejmě nikdo nebyl doma,nikde se nesvítilo. Třeba se šla projít jako to dělá vždycky. 

Šel jsem se napít do kuchyně a šel si sednout na pohovku do obýváku. 

Na stolku ležela obálka, trochu jsem se obával co tam bude, Emily navštěvovala i psychologa, protože když měla slabou chvíli tak se chtěla zabít. Opatrně jsem ji rozbalil a otevřel dopis. Byl napsaný jejím hezkým písmem. 

-

Ahoj Jasone.. Je mi líto, že se s tebou nemohu rozloučit osobně a říct ti to do očí, ale byl si pryč a nezvedal si mi telefon tak aspoň tady tím způsobem... Jela jsem do New Yorku jak jsem ti říkala, že jsem dostala nabídku tu pracovat. Není to tím, že bych tu nechtěla být s tebou, ale srážejí mne do kolen ty vzpomínky, které tak ukrutně moc bolí... Jasone, jen ti chci říct, ať za mnou nejezdíš chci žít už svůj život, v obálce máš peníze, které jsem ti dlužila... Mám tě ráda a děkuji ti za všechno co si pro mně udělal... Emily 

-

,,... Emily" dočetl jsem poslední slovo v tom dopise a bylo mi do breku. Jak mě mohla opustit? Dělal jsem snad něco špatně? 

Ale pokud si přeje abych za ní nejezdil tak to udělám nepojedu za ní chci aby byla šťastná...