No leave me...

~Twenty-five~

,, Emily!" Vykřikl na mě velice známý hlas a já stála jako přikovaná k zemi.
*****

,, Em, ahoj" řekl a já neváhala a hned se rozpřáhla a vlepila mu.

,, Co to děláš?! " vyjekl.

,,Děláš si ze mě srandu?" též jsem vyjekla.

,, Nevím o co ti jde! "

,, To že si mi zabil dítě!" viděla jsem jak ztuhl a nevěřícně se na mě podíval.

,, Nevím co tu děláš, ale jdi pryč nemám zájem se s tebou bavit" odstrčila jsem ho a pomalu odcházela.

,, Moc se omlouvám za to, co jsem ti způsobil a že naše dítě zemřelo" sklopil zrak a třásl se mu hlas.

,, Ty si stejně o našeho Jasona nestál tak teď nedělej ublíženého a jdi pryč"

,, Jsem myslel že to bude Dylan" zakoulel očima.

,, Teď už je to jedno jak by se jmenoval, protože tu není a nikdy nebude, teď táhni"

,, Em omluvám se odpusť mi moc tě miluju a nikdy nepřestal milovat" smutně se na mě podíval.

,, Si k smíchu Dylane" řekla jsem a odešla.

Když jsem přišla domů psychicky jsem se zhroutila začala jsem nehorázně brečet. Otec svého dítěte ani neví, že tu nikdy nebude běhat náš syn, nikdy si nebude hrát s dětmi, nikdy neuvidím jeho první krůčky, jeho první slova a nikdy ho neuvidím vyrůstat. Tohle beru jako moje selhání.

Po dlouhé době proklínání sebe a Dylana jsem konečně usnula, jen podotýkám že na zemi v obýváku, ale usnula.

Do očí mi začaly svítit paprsky slunce a já se lehce probrala. Sahala jsem vedle sebe po telefonu, ale jediné co jsem cítila byla studená podlaha na které jsem ležela. Otevřela jsem oči, šlo to těžko, protože jsem je měla slepené od slz. Když jsem je otevřela byla jsem ještě oblečená v šatech co jsem měla na té večeři se Samuelem.

,, To byl zase den" povzdychla jsem si a pomalu se zvedla. Byla jsem úplně celá zlámaná, všechno mě bolelo. Dnes do práce nepůjdu a už vůbec ne po tom co se včera stalo.

Uklidila jsem, trošku se upravila, vysprchovala a než se nadálo bylo už dvanáct hodin odpoledne. Sedla jsem si k počítači a začala vyřizovat aspoň nějaké e-maily, aby se neřeklo že jsem se na to vybodla úplně.
Začal mi zvonit telefon, volala mi máma na facetime.

,, Ahoj zlatíčko moje tak co jak se ti daří?" Široce se usmála.

,, Ahoj mami jo docela dobře"

,, Ty ani nezavoláš" řekla mi výčítavým hlasem.

,, Promiň, mám toho hodně od té doby co jsem odjela tak jsem se nezastavila"

,, Chudinko moje tak přijeď a udělej si dovolenou"

,, Myslíš že je to dobrý nápad?"

,, No jistě že uvidíš mě, tátu, tvoje kamarádky, JASONA" jeho jméno zdůraznila ze všech nejvíc i máma by byla ráda, kdybych byla s ním, přeci jen zná ho odmalička a Dylanovi vždy nevěřila respektovala to že s ním chci být, ale moc nadšená z toho nebyla.

,, Mami, ještě uvidím už musím jdu pracovat ta pá" poslala jsem vzdušnou pusu a zavěsila.

Možná má máma pravdu asi bych se měla vrátit...