No leave me...

~Twenty-six~

Pořád jsem musela myslet co mi má máma nabídla, ano byla bych ráda,kdybych se vrátila do mého rodného města, ale tolik trápení a smutku jsem tam nechala mi moc k tomu, abych se vrátila aspoň na týden nepřidává.
Upřímně, abych řekla ani jsem neměla sílu odepisovat na tolik e-mailů co mi přišlo během tohoto rána.
Nevím proč, ale pořád mám v hlavě to jak se mi Dylan omlouval, myslím si, že ho to vážně mrzí...
Jsem opravdu ze všeho otrávená a unavená odjela jsem za prací a myslela, že už tohle přestane, ale je to čím dal tím horší, ale na druhou stranu se s tím vypořádat musím sama ať se mi to líbí nebo ne, asi z toho zachvíli zešílím..

Oblékla jsem si sportovní oblečení a šla si zaběhat. Doufám, že se mi nachvíli vše špatné vykouří z hlavy.
Doběhla jsem k takovému malému jezírku vyndala jsem si sluchátka z uší a užívala si ten božský klid.
Ale vše netrvá věcně a za mými zády se ozval ten božský sladký hlášek.

,,Emily?" Rychle jsem se otočila a hned se rozeběhla abych ji mohla obejmout.

,,Co tu děláš? Co Jack ví o tom že jsi tu?"

,,Ježiši ví a co ty jak se máš?"

,,Jojo skvěle" zkoušela jsem upřímný úsměv ale moc mi to nešlo

,,Emily víš že předemnou nemusíš mít žádný tajnosti?" Zvedla obočí a koukala se na mě vražedným pohledem.

,, Pojď ke mně domů a půjdeme se najíst mám hlad" rychle jsem to zakecala a šli jsme společně s mojí nejlepší kamarádkou Jessicou ke mně.

Zřejmě asi tuším kdo ji vyslal za mnou aby mě šla přemluvit abych se vrátila...

Moje máma...