No leave me...

~Ten~

Vzbudila jsem se v měkké posteli. Rozhlédla jsem se kolem a hned se mi vybavil včerejší večer. Podívala jsem se na mou ruku, kterou nezdobyl krásný stříbrný prsten, byla holá. 

,, No kdopak se nám to probudil " zasmál se a podal mi tác se snídaní.

,,To si nemusel" uculila jsem se. 

,, Ale jo a žádný kecy po tom včerejšku chci, aby jste se měli jako v pohádce a nechci dopustit, aby se vám něco stalo" jak mluvil v množném čísle bylo roztomilé, byl pořád tak krásný jako na střední jeho modré oči se vpíjely do těch mých a měla jsem pocit, že ze sebe nedostanu ani slovo. Zakroutila jsem hlavou, abych se z toho transu dostala a jen se jemně pousmála. 

,, Děk-" přerušil mě. 

,, Už žádný děkování" dal mi ukazováček přes ústa, abych dál nemluvila. Slušně jsem přikývla, Jason se jen usmál a odešel z pokoje. 

Po snídani jsem se šla trošku upravit a udělat hygienu. Po půl hodině trávení v koupelně, abych vypadala trošku jako člověk jsem si to namířila do obýváku za Jasonem. Spokojeně seděl a smál se něčemu co zrovna dávaly v televizi. Jen jsem se pro sebe zasmála a šla si sednout k němu. 

,, No jen mě tak napadlo co kdyby jsme zašli nakoupit, moc toho tady nemám, protože si většinou objednávám, ale ty potřebuješ lepší jídlo než Fastfood " zasmál se.

,, Jason opravdu si nemusíš dělat starosti, zvládnu to a co se týče pobytu u tebe, je to od tebe milé, ale nemůžu tady zůstat navěky máš i svůj život, já si něco malého seženu a ty si dál můžeš žít svůj život" upřímně jsem se na něj usmála a on na mě koukal překvapeně. 

,, Ale Emily můžeš tady zůstat jak dlouho chceš " řekl a vřelým úsměvem na rtech. 

,, Jasone ale -" chytla jsem se silně za břicho, ostrá štiplavá bolest se nedala překousnout. Ruku jsem pevně zabořila do bílé kožené sedačky, ani bych se nedivila, kdyby tam byly díry od mých nehtů.

,, Emily co se děje " začal plašit. Neodpověděla jsem zhluboka jsem dýchala, ale bolest neodstupovala právě naopak nabrala ještě na větší intenzitě.

,, Pojď pojedeme do nemocnice " myslím si že nemělo smysl odporovat, Jason mě vedl k autu a přitom mě podepíral. 

Byli jsme na cestě, cesta mi přišla nekonečná, když jsme konečně dojeli, měl co dělat, aby mě udržel na nohou, před vstupem do nemocnice se mi začernilo před očima a já viděla jen tmu a tlumený zvuk v pozadí netrvalo dlouho a přestala jsem slyšet i tlumené zvuky.

Omlouvám se za kratší kapitolu, ale v příští se to rozhodně zlepší 😊Nevím přesně kdy vyjde další, protože momentálně nestíhám školu a psaní zároveň, takže byla bych ráda za pochopení ❤️A přála bych si, aby jste zůstali pořád takhle aktivní a čekali na mě, než se trošku vzpamatuju 😄
I love you guys✨💋