Akatsuki v našem životě

Dohoda

Nikdy by mě nenapadlo, že se takto pohádám s Lucinou a uteču. Ale kdo mohl čekat, že mi bude lhát. Aerari se zhmotnil do malé dračí formy a putujeme spolu. I když se mi to příčí a bojím se, je to jediné místo, které Lucinu jen tak nenapadne. 

Aerari: ,,Jsi si jistá, že chceš vážně tam?"

Elina: ,,Ano, třeba by mi pomohly dostat se domů."

Aerari: ,,Tomu sama nevěříš."

Elina: ,,Pravda, ale co jinýho tu dělat, když se Lucina tak náramně baví a Akatsuki se nedá věřit?"

Aerari: ,,Co já vím, třeba jít hledat další Jinchuuriki a trénovat s nimi."

Elina: ,,Ty který jsi stejně líný jako já, by jsi chtěl bojovat?"

Aerari: ,,Co ty víš, třeba by to byla zábava."

Elina protočila oči a dala si Aerariho za krk. Zrovna procházeli nějakou malou vesnicí a tak nechtěla přitahovat moc pozornosti. I takto malá vesni ce pro ni byla nebezpečná. Procházela kolem nějakého starého pána, který z ní nespustil oči, byla z něj nesvá. Když prošla vesnicí zastavila se u jedné staré paní a zeptala se jí, za jak dlouho se dostane do Zvučné. Měla štěstí, byla od svého cíle jen několik hodin a do večera to mohla stihnout. 

O několik hodin později:

Když si Elina myslela, že by už mohla být ve Zvučné, ztratila se někde v lese. Slunce už dávno zašlo a ona nevěděla kam jít i když složili s Aerarim hlavy dohromady, moc jim to nepomohlo. Tak se pouze spolu složili pod strom a usnuli.

Pohled náhodného člověka:

Měly jsme jako vždy prohledat okolí, kdyby jsme našly něco neobvyklého, ale nikdy jsme nic nenašli a tak jsme už nedávali ani pozor. Jsme na hlídce už dvě hodiny a nic, takže jsme se rozhodli to vzdát. Když v tom u jednoho stromu uvidím spící dívku, které na klíně leží nějaké zvíře. Pomalu se k ní blížíme, aby jsme ji nevzbudili. Nikdy jsem takového tvora neviděl. S kolegem jsme se rozhodli ji vzít do skrýše, aby jsme ověřili kdo to je. Uvnitř skrýše jsme ji dali do pokoje a šli to oznámit. 

Pohled Eliny:

Probudila jsem se v nějakém pokoji, který neznám. Aerari mi ležel u nohou a pomalu se probouzel. Z poza dveří se začali ozývat hlasy a tak jsem popadla Aerariho a schovala se za roh. Někdo otevřel a já se podívala kdo to je. Nevěřila jsem vlastním očím. Na prahu stál Kabuto. 

Kabuto: ,,Vím, že tu jsi, tak se neschovávej."

Vylezla jsem z poza rohu a podívala se na Kabuta. Aerariho jsem se snažila schovat, protože jsem jim nevěřila.

Kabuto: ,,Tvého démona neschovávej, už jsme ho prozkoumali."

Elina: ,,Co jste mu udělali?!"

Kabuto: ,,Nic zvláštního, jen maličkosti. Ale na tom nezáleží. Orochimaru-sama se s tebou chce setkat."

Super takže jsem se přeci jen dostala tam kam jsem chtěla. Teď by to chtělo Lucinu aby jsme se vsadili, jak dlouho to Orochimaru se mnou vydrží. Vsadila bych, že ani deset minut. No nic,zpět do reality. Prošli jsme hromadou chodeb a to nemluvím o dveřích. Přestala jsem to počítat po pátých. A pak se stala osudná věc. Uviděla jsem Orochimarua. V anime vypadal děsivěji, to vám řeknu. Asi jsme se dostali do doby, kdy měl ruce v háji. Podíval se mi do očí a mnou projel mráz. Dobře, realita je horší. Ty hadí oči jsou tak smrtící, a to se hadů nebojím. Ale toto překonává vše.