Všichni znají ten příběh slavného Harryho Pottera. Ale co když přežila i jeho sestra (dvojče), na kterou všichni zapomněli?
Ellie Potterová studuje v Kruvalu a vůbec netuší, že její bratr je slavný. Jednoho dne k ní přijde starý pán a poví jí celou...
Dneska byl ten den. Stěhovala jsem se do Anglie. Byl týden před koncem prázdnin. Ano, dnes byla poslední možnost se přestěhovat. Měli se se mnou přemístit mí rodiče. Říkala jsem jim tak, i když jsem věděla, že nebyli mí rodiče. Měli jsme se přemístit za 3 hodiny. Do té doby jsem měla čas se se všemi rozloučit.
„Emm, budeš mi chybět. Určitě ti napíšu." obejmula jsem ji. „Vždyť ty mně taky. Bereš si s sebou Livi?" optala se mě.
„Jasně. Po kom bych pak posílala dopisy? Těm, co jsou v bradavickém sovinci už teď nevěřím." ušklíbla jsem se. Livi byla moje sova, kterou jsem dostala v 10 letech. V den, kdy mi přišel dopis z Kruvalu. Je to černý výreček.
„Chrisi, drž se tady." pověděla jsem svému dalšímu kamarádovi. „Jsem vážně zvědav, jak to myslíš, protože bez tebe to tady vážně nepůjde." uchechtl se Christian.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Přešla jsem k mé další kamarádce: „Annie, určitě přijedu na prázdniny." „No to si piš, že přijdeš. Opovaš se nepřijet." Usmála se.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
A takhle jsem se loučila s každým.
__________
„Ello, už musíme jít. Už se tady loučíš skoro tři hodiny." řekl zrovna otec. „Jo. Počkej ještě chvilku. Tak teda čau. Mějte se tady dobře." Došla jsem k matce a otci a spolu s nimi se přemístila na Zobí ulici v Kvilálkově, kde bydlel můj strýc, teta, bratranec a bratr.
„Tak ahoj Ello. Drž se tady. I když nevím, jestli ti tohle pomůže. Protože ty a mudlové?" uchechtl se otec. „Ahoj Ellie. Určitě nás navštiv o prázdninách. Nezapomeň." rozloučila se se mnou taky matka. „Nebojte, určitě přijedu. To se ještě domluvím s Emm, kdy. Tak jo, já už půjdu, ahoj." A rodiče se přemístili. Tak jo, asi bych měla vyrazit...
Došla jsem před dům s kufry a rozhodovala se. »Mám zazvonit, nebo počkat až někdo otevře?« Už jsem ale nic vymýšlet nemusela, jelikož se dveře otevřeli a z nich vylítl kluk s havraními vlasy, stejnými jako byly ty mé.
„Ahoj Ellie. Rád tě poznávám. Jsem rád, že jsi tady. S nimi se to tady už nedá vydržet." zařval mi do ucha. Divila jsem se, že mi nepraskly bubínky. Chvíli jsem na něj koukala a pak promluvila: „Co to děláš?" zeptala jsem se, protože mě Potter celou dobu objímal. „Promiň." zatvářil se ublíženě.
„Dobrý den." pozdravila jsem slušně. „Když už jsme tvoji příbuzní, tak nám tykej." vyplivl na mě strýc.
Super, ti neměli určitě rádi mého bratra. Já taky ne. Ale budu muset hrát divadlo. To mi jde. Proč mi jen ten Brumbál neprozradil, jak se dostat na nástupiště 9 a 3/4. Měl to pěkně vymyšlený. „Tak promiňte," falešně jsem se usmála, „ahoj strýčku, ahoj teto, ahoj Dudley. Kde budu spát?" „Se mnou?" ozval se Potter. Merline, kam já jsem to dopracovala. S ním v jednom pokoji? Ani ve snu by mě to nenapadlo. „A nemohla bych být v pokoji sama?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. „Ne, nemáme tolik pokojů. Budeš bydlet v pokoji se svým bratrem." No tak nic. Alespoň jsem to zkusila. Odnesla jsem si kufry nahoru a tam si sedla na jednu z postelí, jež se v pokoji nacházela.
V této fanfikci nebude jak Harryho a Dudleyho napadli mozkomoři. Nebude tady Discipinární řízení. Harry zůstane celý prázdniny u strýce a tety.
