Max Tears [1] ✔️ Avengers

1 | Zatmění

  Kotrmelec a prudký úskok do strany, při kterém jsem skoro ztratila rovnováhu. Nakonec přichází onen smrtící útok. Znovu. Stále dokola.
Nekonečně dlouhý ubýhající čas, který mne neustále udržoval v těchto okamžicích.
Nenáviděla jsem to, ale žila jsem tím.

  Poslední úhyb a podkopnutí cizích nohou. Tělo muže, který měl tvář pokrytou jemným strništěm, padlo přímo obličejem k zemi. Bod pro mne.

  Ten den už se tato situace opakovala po několikáté. Shodila svého dlouholetého přítele na tvrdou, neopracovanou zem. Nebyla jsem ale unavená, to ne, nemohla jsem si to totiž ani v těch nejlepších snech dovolit. Čekaly mne další a další mise. Bylo jich tolik, že by se z toho jednomu zamotal žaludek. Ale mne ne. Mne to poháněly kupředu. Každou další akcí stoupal můj vztek, má touha pomstít se tomu správnému člověku. A závěrem měsíce měla vzejít na svět ta největší mise v mém životě.

  Zabít samotného Nicholase Furyho.

  Natáhla jsem k Michaelovi svou pravou ruku a poslala mu jeden z provokativních pohledů. S hlasitým vydechnutím, ve kterém bylo znát vyčerpání, mou ruku přijal a já ho tak švihem jedné ruky postavila zpět na nohy.

  Ta síla. Nenáviděla jsem to celým svým proradným srdcem. Nenáviděla jsem to, co ze mne S.H.I.E.L.D. udělal a jakým způsobem. Přišla jsem si jako Kapitán Afrika, nebo jak se ten šílenec v modré úplné kombinéze a kozačkách jmenuje. Oblíbenec světa, americký rodák...jednoho dne se na něj také dostane. Zaplatí za to, čeho je součástí.

  Avengers. Banda nanicovatých pitomců se směšnou minulostí, se směšnými obleky. Nevěděli nic o tom, jak naše organizace pracuje. Měli pocit, že nám jde jen o svržení Avengerů, popravdě, také že ano, ale nikomu už nedocházelo, z jakého důvodu. Stačilo prostě jen ovládnout svět? Ne. Johann Shmidt měl být novým bohem. Vůdcem, který by nás vedl.

  Také jsem ho nesnášela, ale byla jsem ve své práci dobrá, sakramentsky dobrá. Nikdo v Hydře nebyl lepší. Byl mým koněm. Trojským koněm.

  Vedla jsem nejlepší jednotku z celé prolezlé Hydry a měla za sebou už nespočet misí a šílených, ba i sebevražedných úkolů. Měla několik bolestných zkušeností, které mi způsobily nejnovější zbraně S.H.I.E.L.D.u, ale i tak jsem se stále vracela a plnila rozkazy svého šéfa dál, dokud jsem jednoho dne neměla dosáhnout svého. Čistě teoreticky bylo tohle využívání, ale v mém světě nebyla otázka morálky až tak důležitá.

  Při vzpomínce, jak jsem se vkradla do bytu Furymu a viděla ho v rozkošném nočním pyžámku s čepičkou, jsem se prostě musela usmát. Tenkrát jsem se začala tak smát, že se probudil. Rychle jsem popadla zářící věc, pro kterou jsem tam byla poslána a utíkala pryč. Bohužel, než jsem stačila vyskočil z okna, jeho zbraň mne zasáhla. Hojilo se to tenkrát snad sto let.

Šli jsme se společně z tréninkové místnosti do svých soukromých pokojů a cestou jsme vedli nezávazný rozhovor o naší zítřejší misi. Zrovna jsme plánovali průnik do budovy, když mne chytila příšerná bolest hlavy. Samotnou mne to překvapilo, nikdy jsem nemívala tyhle problémy a párkrát jsem se zamotala. Obraz se mi na momentík rozostřil.

  Byla jsem nucena se pro jistotu opřít o zeď, malé hvězdičky a zrnění v doposud jasném pohledu nenaznačovaly nic dobrého. Dech se mi poněkud zrychlil, i když to nebylo nervozitou. Bolest, která se ozývala po celé lebce, zesílila. Polkla jsem na sucho a radši přivřela oči, protože mi začínalo být čím dál tím hůře.

  Michael se ke mne starostlivě naklonil a se slovy „Jsi v pořádku?" mi dal ruku na záda. Dostala ze sebe přidušené „jo" a dál jsem se snažila zbavit odporné bolesti hlavy. Poté jakoby mne někdo udeřil kladivem po hlavě a upadla jsem. Mé okolí zahalila černota a marně si vzpomínám, jak volal Michael zoufale mé jméno a nesl mě někam v náruči.