Max Tears [1] ✔️ Avengers

19 | Otec Anthony Stark

Šíleně mi třeštila hlava, dokonce mi přišlo, že tam někdo rozjíždí nějakou strašnou techno party. Otevřela jsem s velkou námahou oči. Oko mi zaregistrovalo různé obrysy postav, které často něco šeptali. „Už se probouzí"   „Buďte zticha, nechceme ji hned vylekat" „Ještě vám dá pěstí.."

Ležela jsem v celkem pohodlné posteli, přikryta bílou dekou, v ruce hadičku. U mé postele sedělo hned několik lidí. Muž s velkými svaly a blonďatými vlasy, které se zahýbali v tom prudkém pohybu, kdy ke mne obrátil hlavu. Taktéž jeho modrošedé oči. Hned vedle něj seděl muž, který ho povzbudivě držel za rameno. Jeho ruka nebyla z masa a kostí, byla z kovu. Dále tam seděly dvě ženy. Zrzka, která mne upřeně sledovala a ta druhá, která byla zvláštní už od prvního pohledu. Její vlasy byli hnědé, oči vířily a přišlo mi, že mi vidí až do krku. Na ruce měla několik prstenů, měla červený plášť. Hned vedle ní postávali dva muži. Jeden měl zvláštní šedivé vlasy a na těle běžecké oblečení. Ten, kdo stál vedle a měl ochranářsky ruku na jejím rameni, měl špinavé blond vlasy a z čela mu vyzařovala malá záře. Něco jako kdyby mu tam někdo zevnitř svítil baterkou či co... Dále tam laxně u zdi postával chlapík menší postavy. Měl perfektně upravené vlasy, byť na tváři arogantní výraz. Měl založené ruce v bok a nepříjemně na mne pohlížel. Nevěděla jsem, co jsou zač, neznala jsem je.

„Max, konečně jsi se probudila.." zasmál se někdo, kdo právě vlezl do dveří. Byl to starší muž s pláštěm na sobě. Jemně kudrnaté kadeře mu padaly do tváře a na nose měl brýle, vypadal mile, avšak bázlivě. Chtěl na mne sáhnout, ale instinktivně jsem ucukla. Zarazil se. „Klidně ti tep může změřit tady Rogers.." řekl opatrně a mírně ublíženě. Podal, nejspíše tlakoměr, blonďákovi. Ten se ke mne nahnul, za úmyslem chytit mou ruku, znovu jsem ucukla.
„Nesahejte na mne." sykla jsem, když se po mne nechápavě koukl. „Ale Max, vždyť.." chtěl mou ruku chytit znovu.

„Říkala jsem, ať na mne nesaháte, neznám vás!" začala jsem panikařit a chtěla jsem se zvednout z postel, možná se vydat na útěk. Neměla jsem tušení, co jsou ti divný lidi zač a ani jsem to nechtěla zjišťovat. „Max, lež." upozornil mne ten týpek v plášti znovu, když jsem se znovu snažila vstát.

„Dobře, když zůstanu dejme tomu ležet, jak můžu vědět, že mi nic neuděláte?" zeptala jsem obezřetně. „Max, ale já nevím co-" „Rogersi." umlčela ho ta divná holka s něčím červeným v očích. „Ona si nás nepamatuje." vyřkla něco, čeho se všichni v místnosti báli.

„Jak to můžeš vědět?" zeptal se ten světlo vlásek.
„Podívala se jí do hlavy.." vydechla zrzka.

„To není možné." zašeptal Rogers a zakroutil hlavou. Semkl rty do úzké linky a zatnul vší silou čelist.

„Můžu za to já, nechal jsem ji spadnout." začal frustrovaně naříkat a díval se při tom do země, až mu kadeře spadly do tváře a svaly se mu napínaly. Člověk s kovovou rukou mu živou rukou sáhl na rameno a tím se ho snažil uklidnit.

„Steve, nemůžeš za to." řekla mu ta zrzka a podívala se na mne. „Bruci, je nějaká naděje, že si znovu vzpomene?" zašeptala směrem k nervóznímu muži v plášti, když pohledem stále vloudila po mé osobě na lůžku.

„Ale ovšem Natasho..tedy..doufám." semkl rty do úzké linky a sundal si brýle, které pak zastrčil do kapsy na plášti.

„Já vás mám znát, že ano?" zeptala jsem se opatrně. Muž s upravenými vousy se ušklíbl, odhrnul všechny a přistoupil k posteli, načež se chytil její hranu. „Ale jistě.." odmlčel se.

„Toto" ukázal na blonďáka. „je tvůj přítel. Ten týpek s kovou rukou je tvůj bratr. Tady zrzka je tvoje matka." zamyslel se, ale neunikl mi zrzky překvapený a přerývavý nádech. „A já, já jsem tvůj otec." prohodil ironicky.