Max Tears [1] ✔️ Avengers

2 | Nováček v kolektivu

  Párkrát za čas, má každý z nás menší krizi. Takovou krizi, při které se vám nic nechce, přijdete si zbyteční a myslíte si, že vás celý svět nenávidí.

  Tak přesně tyhle stavy, já nikdy nemám.

  Venku bylo toho dne ponuré počasí a foukal silný vítr, který narážel do oken i dveří a dělal zvuky velice nepříjemné mým vylepšeným uším. Seděla jsem na pohovce v hlavní místnosti a vedle mne se rozvaloval můj nový mazlík. Zadumaně jsem si hrála s malým nožíkem a napůl poslouchala Schmidta. Dnes to bylo již snad po sté, co nám připomínal postup naší nadcházející akce. Bylo vidět, že mu na ní velmi záleží a i když jsem začínala pochybovat, že to půjde jako po másle, jako všechno doposud, přestávala jsem mu věnovat pozornost. Už bych si to mohla zpívat do hudby jako básničku. Znala jsem celý postup nazpaměť už od prvního setkání.

  I mne na té misi záleželo. Brala jsem to jako svůj životní úděl. To, co jsme se chystali udělat, jsem brala jako své vykoupení. Jako další krok k lahodné pomstě.

  Uklidila jsem si malý nožík, který by svým ostřím prořízl i opravdu silný materiál, za opasek a položila Nemessis ruku na chlupatou hlavu. Ta se o ni okamžitě zapřela naproti a já tak cítila teplo, které z ní sálalo. Milovala jsem ten pocit. Hodně rychle jsem si tu malou mršku oblíbila, i když jsem si namlouvala pravý opak. Milovat je špatné. Vždy to někdo využije proti vám. Vždy.

  Bylo až zvláštní, jak snadno jsem k někomu, jako je kočkovitá šelma přilnula. Na první pohled se to sice nedalo znát, ale mít něco jako domácího mazlíčka, byť netradičního, mi dodávalo pocit normálnosti. Té sladké normálnosti, kterou bych nebýt Furyho opravdu pociťovala.

  Znuděně jsem divokou kočku drbala za uchem a nevěnovala okolnímu světu sebemenší pozornost. Už teď jsem byla zapařená v těsném, úplém, černém kompletu a přemýšlela nad možnými komplikacemi, které by se mohly v průběhu akce stát. Hlavní trojúhelník celé mise obsahuje mou maličkost, mého dlouholetého přítele Michaela a mojí pumu. Také nás mělo na Schmidtův výslovný a nekompromisní příkaz doprovázet pár agentů, což se dá brát spíše jako přítěž, než výpomoc.

  „Tears, doufám, že mne posloucháte," prolomil to příjemné prostředí v mé mysli tvrdý hlas mého šéfa a samotného vůdce Hydry. Bylo na něm znát, že začíná být naštvaný. Což sice nebylo nic nového, všichni tu věděli, že běžné nedávám pozor, ale jelikož jsem patřila mezi elitu, nikdo si nedovolil nic říct. Ovšem, až na Zacka.

  Byl to takový svalovec a i když působil tím dojmem, že je vlastníkem pouze svalů ale žádné mozkovny, nebylo tomu tak. Byl vychytralý a prohnaný. A taky občas pěkně otravný. Byl Hydře naprosto oddaný, ostatně, jako my všichni, ale on tím byl naprosto posedlý. Kdyby měl nějakou rodinu, klidně by ji zabil a sám si usekl obě dvě nohy, jen aby dál mohl působit zde, na základně. Vedl druhý elitní tým a i když to byl idiot, musela bych i teď uznat, že mu to občas i šlo.

  „Máš v hlavě místo akce bramboračku, Max?" zazubil se na mne z rohu místnosti a prohrábl si své, nakrátko ostříhané vlasy.

  „Máš štěstí, že mám dobrý den, jinak bych snad i dostala chuť tě znovu přeprat. Přijde mi, že jsi na to jaksi zapomněl," usmála jsem se na něj a on celý ztuhl. Nic neříkal, mohla jsem se pouze vítězně ušklíbnout, když zatnul čelist.

  Pár agentů ostatních týmů a tři technici se tiše uchechtli. Zack se o tom nerad zmiňoval. Přece jen, přeprala ho ženská..

  „Tears," zasyčel Schmidt opakovaně.