Max Tears [1] ✔️ Avengers

21 | Obilí a kopanec do zad od sebe nemají daleko

„Může už být zticha?!" zařval řidič našeho přepravního vozidla, do kterého jsem byla doslova vhozena na tvrdý povrch.

„Mickey, jdi ji nějak uklidnit. Víš jak to myslím.." povzdechl si otráveně spolujezdec. Muž ke mne přišel a setřel mi z tváře slzy.

„Budě tě škoda..to nebudu lhát..ale být tebou zmlknu už, vpíchnutí uspávacích prostředků není zrovna příjemná věc.." nadzvedl obočí a pohrozil něčím v ruce, co se zalesklo a vzbudilo to ve mne další smíšené pocity. Jeho tmavé vlasy mu vpadly do obličeje a vyhrnuté rukávy při tom ukazovaly většinu potetovaných rukou. Nebyl ošklivý, ale už jenom moje situace mi v něm vzbuzovala nemalý odpor.

Chtěl mi sáhnout na krk, ale ucukla jsem.

„Nesahej na mě." přecedila jsem skrz zatnutou čelist a odvrátila od něj hlavu. „Zabráníš mi v tom?" ušklíbl se pobaveně. „Zkusíme to?" pozvedl obočí a začal se ke mně přibližovat. Měla jsem co dělat, abych udržela svůj brek na uzdě.

„Mickey..nech toho. Teď ne." zařval po něm nasupeně spolujezdec.

„Máš štěstí.." odfrkl si otráveně a posadil se nazpátek. Na zpocené čelo se mi lepily neposedné havraní vlasy. Nikdy jsem si takovým stresem neprošla. Nebo spíše jsem si ho nepamatovala..

Z ničeho nic mi byl k ústům přiložen namočený hadr. Ani jsem nestihla zakřičet a upadla jsem do nuceného spánku.

Když jsem se pak konečně probrala a do očí mne ihned praštilo ostré světlo, zaklela jsem. Co mají všichni s tím přehnaným svícením? Byla jsem přivázána na dřevěné židli. Nohama ani rukama jsem nezvládla udělat normální pohyb. Srdce mi bušilo o sto šest a můj dech se dal přirovnat k člověku právě dobíhající 20-ti kilometrový závod.

„Někdo se tu snad bojí? Od kdy má Max Tears strach? Je-li to ovšem strach.." ozvalo se ze tmy kolem mě, kterou způsobovalo právě tak ostré světlo. Zamžourala jsem očima, abych toho muže poznala, ale ani to mi nepomohlo.

„Slyšel jsem zajímavé zprávy.." odmlčel se, ale v jeho hlase bylo znát pobavení a posměch vůči mojí osobě. „Třeba o tvém přidání se k Avengers." vystoupil ze tmy a způsobil mi tím tak milion záchvatů paniky a úzkosti. Byl ohavný, velký a vysoký. Jeho tvář byla samá jizva, jedna se dokonce táhla až přes oko, na které nejspíše neviděl. Jeho tílko, které bylo spíše jen na ozdobu, bylo také potrhané. Jeho ruce byly také samá jizva, ale také samý sval. Měl na krátko ostříhané vlasy, vygelované nahoru. Na jeho pravé části prsního svalu, které bylo díky tílku odhaleno, byla vypálená kůže. Respektive, do jeho kůže byl vpálen jistý znak. To samé obilí, které bylo na oděvech nejspíše jeho poskoků, měl on vypálené na hrudi.

„Ohavné, není již pravda, že?" nadzvedl jedno obočí a prokřupal si klouby na rukou. Pracky měl jako medvěd, kdyby mi dal facku, skončím na dně atlantiku. „Nevím, kdo jsou Avengers." odsekla jsem, ale v posledním slově mě stejně hlas začínal zrazovat. Přiletěla mi facka. Pokud jsem teďka neviděla panenku Marii, tak už ji neuvidím nikdy. Tvář mě okamžitě začala pálit a o motání hlavy a tepání ve spáních, ani nemluvím.

„Bolestivé, že?" usmál se, vzal od někud židli a tu pak postavil naproti mne, opěradlem ke mne. Na židli si pak sedl obkročmo a své nasvalené ruce obmotal kolem okraje židle. Okamžitě jsem si všimla jeho očí. Rudé. Tak nepřirozeně rudé, až naháněly strach.

„Líbí se ti?" prohodil řečnickou otázku a když jsem vzdorovitě zakroutila hlavou, tvář mu opět zkameněla. „Ptám se tě znovu Tears. Zkus to jinak.." odmlčel se.