Max Tears [1] ✔️ Avengers

25 | Margaret / Margarita

„Max?"
„Hm?"
„Už jsem ti tak nějak říkal, že se mnou budeš muset sdílet pokoj?"
„Cože?!" trhla jsem sebou tak, že jsem skoro z Rogersovi náruče vypadla. Celou dobu jsem se ho snažila přesvědčit, že mám nohy a cestu zpět zvládnu, ale snaha to byla marná.

„Není tady žádný jiný volný.." dostal ze sebe potichu, načež jsem svraštila čelo. Znovu jsem se dostala do klidné polohy a něco si zamručela. Vlastně nebýt jeho, jsem nejspíše mrtvá, tím pádem byla moje reakce neadekvátní. Došel se mnou zpět ke svému pokoji. Otevřel dveře a znovu se mnou opatrně překročil práh.

„Neboj, na další sprchu se nechystám." utrousila jsem, když se po mne se semknutými rty podíval. Trochu se pousmál a zadíval se jinam. Došel se mnou zpět do ložnice s opět mne položil do jeho postele. Bylo to celé zvláštní. Nebyli jsme ani přátelé, ale přišlo mi, že se ke mne tak začíná chovat. Stále tu byla možnost, že chtěl jen dodržet své slovo, těžko říct.

V kapitánovi jsem se jednoznačně nevyznala, ať si každý říká co chce. Jakmile mne do měkkých pokrývek vložil, otřásla jsem se. Mé tělo, jakoby na jeho dotyk reagovalo, bylo to zvláštní. Napřímil se a zadíval se na mne. Neskrývavě si mne prohlížel, na tváři nečitelný výraz. Zničeho nic se otočil a opustil místnost. Zavrtala jsem se do peřin a nenápadně odhrnula jeho triko. Koukla jsem na svůj bok, bez jediné známky po předchozím zranění. Magie, čáry.

„Do prdelky..to prostě není možný." vyslovila jsem své myšlenky nahlas a usmála se. Zachránili mne.

„Věda je taková menší čarodějka, co?" slyšela jsem pobavený hlas ode dveří. Ve futrech stál opřený Steve s půllitrem vody v ruce. Opět jsem triko bleskově sesunula dolu, jakmile mi došlo, že se na mne dívá.

„Klidně ti můžu sehnat jiný..kdyby jsi chtěla." podrbal se nervózně na zátylku a já se při tom snažila o oční kontakt. Vyšlo to. Bavilo mne ho jím provokovat, byl mu nepříjemný a já ho tím znervózňovala. Myslím si, že mu to také časem došlo, ale přesto pohybem nikdy neuhnul. Jeho šedé oči byly zvláštní. Světlé, oceánově modré oči. Bylo v nich ale tolik bolesti, která mne užírala. Bylo mi ho v tu chvíli líto. Až v tu dobu mi to všechno nějak docvaklo.

„Steve?" spolkla jsem knedlík, který se mi utvořil v krku. Hydra byla ta, která mu zničila život. Byla ta, která zničila život mne a teď pomalu zabíjí moje přátele.

„Promiň mi to." pípla jsem, očima zabodnutýma v jeho triku. „Proboha za co?" přešel ke mne okamžitě a vodu odložil na noční stolek.

„Za to co jsem vám všem udělala." pípla jsem znovu a skousla si zevnitř tvář. „Max.." vydechl mírně a sedl se ke mne na postel.

„Všechno jsem to posrala.." začínala jsem brečet. Nebreč Max. Nemůžeš brečet. Max Tears nikdy nebrečí. KURVA, k čertu s tím!

Poposedl si ke mne blíž a pomalu ke mne natáhl ruku. Na jeho triko dopadla jedna slaná slza. K čertu, já nechtěla bulet jako malá holka. Palcem a ukazováčkem mi chytil smáčenou bradu. Vyzvedl ji do úrovně svého pohledu.

„To ne ní pravda. Jsi ten nejúžasnější člověk, kterýho znám." pousmál se. Říkal to jen proto, abych mu tady přestala vzlykat. Věděla jsem to, ale i tak mne jeho slova zahřála.

„Jsem zrůda. Jsem to, co ze mne chtěla Hydra mít." vzlykla jsem, stále se na něj dívajíc.

„Každý dělá chyby." snažil se mě uklidnit.
„Já ale posrala úplně všechno." zašeptala jsem mu do tváře. Byli jsme u sebe tak blízko. Palcem mi slzy z tváře setřel. Mluvím jako dlaždič. Bulím jako malá holka a svaly mám jako Arnold. Ach ty špatně kombinace.