Max Tears [1] ✔️ Avengers

23 | Jedny anestetika, prosím

„Stejně drzá za každé situace." ohrnul ret znechuceně a na chvilku ode mne odvrátil hlavu. Pousmála jsem se, jak jen mi bolest dovolila.

„Neštvi mě neustále..deprimuje mě to." varoval mne. Uchechtla jsem se, ale schytala jsem facku. Tím mne poměrně umlčel. Upadla jsem zpět mezi kořeny a již zmiňovanou hlínu. Dělal si se mnou co chtěl. Následně mne znovu zvedl, donutil mne se postavit a znovu mi vrazil. Znovu jsem se skácela k zemi a bolestivě zavila. Ráda bych zde zůstala ležet, mezi hlínou, kořeny a mrtvolami, ale Joe mi ani toto dopřát nehodlal.

Znovu mne zvedl a podíval se na mne.

Vzal palec své ruky a drsně s ním přejel po řezné ráně na tváři. Zaskučela jsem bolestí a pokusila jsem se mu vytrhnout. Následně se napřáhl a plácl mne rukou do odhalené rány. Zařvala jsem a z očí mi vytryskly okamžitě slzy. Tohle zapíši jako nový druh brutálního mučení..Bude to mít úspěch.

„Stále radši zůstaneš s nimi?"
„Trhni si k sakru.." zamumlala jsem a následně znovu zkřivila tvář. Znovu se pousmál, hořce, bez špetky citu. Natáhl opět ruku a chystal se mi znovu způsobit bolest. Přivřela jsem oči.

„Opovaž se na ni ještě jednou sáhnout!"  zakřičel někdo odhodlaně. Ostrý hlas znatelně prořízl bojovou atmosféru. Otevřela jsem namáhavě oči. I Joe se zastavil. Pustil mne a já spadla opět do bahna.

„Pane bože.." utrousil Joe fascinovaně a pohlédl mu zpříma do očí. „Kapitán Amerika v celé své kráse." zasmál se hrdelně a přejel ho pohledem od hlavy až k patě. Rogers na nic nečekal a vrhl po něm štít. Trefil útočníka do hlavy a ten zavrávoral. Kapitán ke mne ihned přiběhl. Jeho kombinéza již nebyla tak upnutá jako naposledy a měla tmavší barvu. Kapitánovi zdobily tvář husté vousy. Opticky zestárl, ale konečně nevypadal jak vejce..

„Vypadáš dobře.." vyhekala jsem ze sebe bolestně.

„Panebože...vypadáš hrozně.." zašeptal a zmáčkl mi ránu na boku. „Au sakra.."  zaúpěla jsem.
„Taky tě ráda vidím.." zamumlala jsem si pro sebe utahaně.

„Vezmu tě do quinjetu."  rozkázal, ale jakmile se do mne nahnul, aby mne zvedl, s čímž jsem se již tehdy rozhodla nesouhlasit, něco ho zatáhlo za nohy a druhá noha mu podjela. Svou hlavou spadl přímo do oblasti mého hrudníku. „Au.." prohlásila jsem nezaujatě, když Rogers spadl obličejem přímo na mé ženské vnady. Měl co dělat, aby nezrudl a rychle se začal sbírat. Se rty semknutými do úzké linky a vydýchávající bolest jsem se modlila, ať už to skončí. Ať už to má skončit jakkoliv.

Znovu ho to zatáhlo za nohu a znovu sebou flákl.
Snažila jsem se zvednout, ale nešlo to. Cítila jsem bezmoc. Chtěla jsem okamžitě vstát a začít bojovat, vždyť už jen ten pocit pomsty mne poháněl, ale nešlo to. Tělo mne neposlouchalo. Rosolovité nohy máčené v bahně mne neposlouchaly a já tak zvládla jenom pozorovat, jak si Joe kapitána podává jako zmrzlinu v létě. Vzal kapitána a mrsknul s ním o strom. Velká borovice se zatřásla pod náporem kapitánova dopadu. Z úst, byť jsem sebevíce chtěla, nevyšla ani hláska. Ruku jsem akorát bezmocně vztáhla. Pokusila jsem se zvednout, ale ruce se mi nepříjemně podlomily, rozklepaly se a pak povolily úplně, spadla jsem zpět do bahna.
V duchu jsem klela, ale na venek jako bych byla němá. Kapitán se zvednul a a sevřel ruce v pěst.

Ta jeho odhodlanost v modrých očích.

„Vydržím celý den." vypustil odhodlaně z úst a setřel si z natlučené tváře krev, která mu tekla ze rtu. Okamžitě se mi zatajil dech. To byla ta věta.

„Uvidíme." ušklíbl se vyzývavě Joe. Jednou se ho musím zeptat, jak se skutečně jmenuje.
Joe si vyhrnul rukávy a naskytl se nám tak pohled na jeho zjizvené a zároveň potetované svalnaté ruce. Na kapitánově tváři se mihla nejistota.
To snad ne. On nemůže být nervózní, ne teď.