Max Tears [1] ✔️ Avengers

28 | Stevovy věci [1/2]

V tom jakoby se Michael probral. Vstal, z opasku mi vzal jednu zbraň a na Smidtha zamířil. Vystřelil. Ne jednou, vystřelil několikrát. Jednotlivé střely působily takový hluk, až mi pulzovalo v uších.

Tímto, si Michael vybíjel veškerou zášť a zlost k oné osobě. K Johnatanu Smidthovi, člověku, který by si zasloužil shořel v ohni.. Měl na tváři takový bezcitný výraz, že jsem se ho v tu chvílí i lekla. Ještě větší záchvat paniky jsem dostala, když zbraň otočil ke mně.
„To snad od prdele nemyslíš vážně?" vydechla jsem a vykvikla, protože jsem si rukou zavadila o stehno.
Jeho výraz se ale neměnil. To mne jako nyní zastřelí? Po tom všem? Co se stalo? Co se děje?

„Á, skočila si na to!" obrátil zbraň rukojetí ke mně a pomohl mi na nohy. „Tohle ti ještě připomenu." dodala jsem, když jsem pronesla ne zrovna slušnou nadávku kvůli postřelené noze. To už je snad tradice, že kamkoliv vlezu a něco se stane, někdo mě postřelí. Naštěstí jsem se naučila bolest jakž takž ignorovat a tak mi nečiní problém se i postřelená skoro kamkoliv dostat.

„Jsem tak rád, že tě zase vidim.." vydechl úlevně a natiskl mne na své svalnaté, byť zubožené tělo.
„Nemáme moc času, musíme zmizet, než Avengers dorazí.." řekla jsem a vzápětí sebou skoro šlehla zpět na podlahu. „Avengers?" odtáhl se ode mě překvapeně. „Doufám, že jsi neudělala to, co jsi myslím, že jsi udělala." zamračil se a založil si ruce na prsou. „Měla jsem vás dva nechat umřít?" zamračila jsem se také a opřela se o stůl.

„Možná bych radši umřel než-"
„To je jedno, musíme vypadnout." vpadla jsem mu do řeči. „To není jedno..to je-" „Mlč sakra a pojď." protočila jsem oči a začala se belhat ke dveřím. Ani jsem nestačila vyjít, ba jen strčit nos na chodbu a skoro jsem o něj přišla. „To mi chybělo." šeptla jsem si pro sebe otráveně. Doufám, že Avengers tu budou co nejdříve to půjde.

Dotkla jsem se prsty kovového rámu dveří a nadechla se. „Co to děláš?" nakrčil čelo Michael.
„Hraju si na Winx club." protočila jsem oči. Stiskla jsem hranu futra a vydala ze sebe další elektřinu.
Po zdi proud putoval až k agentům a následně na ně
,jako na silné vodiče, přeskočil. „Od kdy tohle do hajzlu umíš?" rozmáchl se Michael rukama a skoro mě přitom trefil do obličeje. „Od tý doby co je ze mě Avenger." prohodila jsem. Myslím, že právě dostal infarkt. Podíval se nejdřív na mě, pak na sebe, následně na pumu a pak znovu na mě.

„Cože z tebe je?" zvýšil hlas. „Nechtěla jsem, ale byla to moje jediná možnost." podívala jsem se na něj omluvně. „To jsi nás měla radši nechat umřít." odfrkl si. „Buď zticha!" okřikla jsem ho podrážděně.

„Jdeme." oznámila jsem a následně zavítala zpět na chodbu. „Co chceš jako dělat?!" začal opět Michael vyšilovat. „Co asi? Přežít." odpověděla jsem stroze na jeho hloupou otázku. Ozvalo se tiché no super a pak už nic. Z ničeho nic se rozezněly sirény. Poplach nejvyššího stupně. Rozeběhla jsem se i přes bolest dál. Cestu nám zastoupily desítky dalších lidí.

Do ruky jsem pevněji chytila AK4 a Michaelovi jsem podala mou pistoli. Kývl na náznak díků a okamžitě si přebil. S řevem jsme se na ně vrhli. Nemessis také nešetřila zvukovými projevy a vojákům se tak rozklepaly kolena dříve, než jsme k nim stačili dorazit. Skočila jsem na zeď a odrazila se od ní. Dva jsem svalila k zemi a Michael ihned dva postřelil. Skopla jsem ze sebe jednoho a následně ho postřelila. Jiný muž mi z ruky doslova vytrhl zbraň a udeřil mne s ní do postřelené nohy. Bolestně jsem zařvala a praštila ho loktem do obličeje. Vyšvihla jsem se na nohy a okamžitě se zaklonila dozadu, abych se vyhnula další palbě směřující na mou hlavu. Půlpirueta a má pěst uhodila muže do brady. Koloutem jsem se dostala za další dva. Rukama jsem se chytila jejich nohou a vpustila do nich další elektřinu, bohužel, byla to má poslední.