Max Tears [1] ✔️ Avengers

29 | Stevovy věci [2/2]

Upozorňuji čtenáře této kapitoly, připravte se na jemně drastické scény, není vhodné pro slabší povahy.
nebo si to klidně přečtěte, ale pak si nestěžujte :P

Tato scéna bude označena, proto zatím čti a pak uvidíš, jak na tom psychicky budeš :D

- Steve Rogers, ihned po dopadu -

Zády mi projela palčivá bolest, která na několik sekund zcela ochromila moje celé tělo.  Sykl jsem s převalením na bok. Naštěstí jsem dopadl na jednu plošinu, připevněnou k požárnímu schodišti. Obrátil jsem hlavu k temné obloze a pohledem jsem zoufale vyhledával vrtulník. Opravdu jsem ho spatřil a to mi dodalo jakousi druhou vlnu energie.

S těžkostí jsem se zvedl a zpustil jsem mikrofon. Nebo se o to spíše pokusil, jelikož byl rozbitý. Nechal jsem komunikátor komunikátorem a sáhl jsem po jedné z příček požárního žebříku. Vytáhl jsem se nahoru a začal jsem urychleně šplhat vzhůru. Měl jsem obrovské štěstí, že žebřík vedl až na střechu. Vylezl jsem po něm a nohama jsem se ocitl zpět na velké ploše s několika dalšími vrtulníky.

V hlavě se mi okamžitě zrodil šílený, naprosto šílený plán. Nic horšího jsem nejspíše v životě nevymyslel.
Rozeběhl jsem se za stálého kroucení žaludku k jednomu z mohutných strojů, které sloužily pro trvalý pobyt ve vzduchu. Naskočil jsem do jednoho z nich a chystal jsem se zavřít dveře. Na střechu vběhl Pietro a jakmile mne uviděl, během dvou sekund byl u mě a dveře pevně držel v rukou.

„Co to děláš?!" zeptal se okamžitě a dveře stále nepouštěl ze své moci. Pohled mu stanul na vzdalujícím se vrtulníku. Okamžitě to pochopil a dveře pustil. „Musím ji zachránit." dovysvětlil jsem urychleně a dveře prostě jsem se rozeběhl k řízení.

Pietro okamžitě nalezl do vrtulníku také a usadil se na jedno ze sedadel. „To ani nezkoušej!" obrátil jsem k němu hlavu s výhružným pohledem. Pietro protočil panenky a s větou „Dám vědět ostatním." zmizel pryč. Okamžitě jsem nastartoval. Vrtule se pomalu roztočily a způsobily další vzduchové nárazy na střeše. Usadil jsem se k řízení a párkrát se nadechl. Teď nebo nikdy.

Povedlo se mi vzlétnout a neohroženě jsem se rozletěl za nimi. Pokud tohle přežije alespoň jeden z nás, bude to zázrak. Otevřenými posuvnými dveřmi sem foukal silný vítr, který mi začínal cuchat vlasy. Otevřené dveře byly jednou z částí mého plánu.

Kolem mě se míhala tmavá a zamračená obloha. V uších mi zněly nejrůznější zvuky z okolí. Celé to bylo zmatené, ale já byl odhodlán svůj plán dokončit a všechno skončit v dobrém. Ale abych pravdu řekl, jistý jsem si rozhodne nebyl.

- Max, ihned po vzletu -

„Tohle ti nevyjde." zachraptěla jsem s co nejupřímnějším jízlivým úsměvem, který se mi povedl vytvořit. Ležela jsem povalená na zemi, rezignovala jsem. Neměla jsem šanci. Postřelená jsem proti Schmidtovi neměla šanci.

Velitel Hydry se ke mne sehnul se zbraní v ruce.
„Špatná úvaha, tobě to nevyjde." usmál se falešně a chytil mne znovu za vlasy. Z úst se mi vydral bolestivý sten. Za vlasy mne pomalu tahal nahoru. Se zatnutými zuby jsem držela a snažila se být potichu, nedát najevo svou bolest. Celou tu dobu jsem se dívala do země. Bylo mi špatně z toho, jak snadno jsem se nechala chytit. Ovšem tentokrát jsem si byla stoprocentně jista, že pokud se nestane zázrak, nepřežiji to.

„Dívej se na mě!" křikl z ničeho nic a já sebou polekaně škubla. Ani pohledem jsem o něj stále nezavadila. Zatahal znovu bolestivě za vlasy, aby mi jasně připomenul, kde se nachází, co kdybych to náhodou za tu minutu stihla zapomenout. Naštvaně vykřikl něco německy a zahodil mne zpět na zem.