Max Tears [1] ✔️ Avengers

10 | Zklamala jste

,, Max, prober se." křečovitě jsem sebou trhla v sedačce kradeného auta. Ta vize. Já, já někoho zastřelila? Zabila ? Někde v minulosti mám své staré já?

Mladého kluka ve snu jsem vůbec nepoznávala. Stejně tak muže se ženou.
Než mi docvaklo jediné.
V té vizi jsem ho oslovila Michael.
Malém mi zaskočila vlastní slina, když se mi začala celá vize dopodrobna vybavovat. Vše se skládalo dohromady jako puzzle. Dozvídám se snad svoji minulost, kterou si nepamatuji? Ale proč jsi ji nemapatuji, jestli vůbec existovala?
Opravdu mi vymazali paměť, jak říkali v oné vizi?
Znamená to snad že...
,, Max?" mé tělo sebou škublo, jakmile ho z přemýšlení dostala ruka na mém rameni.
,, Co? " to jediné ze mne zmateně vypadlo.
,, Jdeš? Smith už na nás čeká.." zabručel pobaveně, ale se špetkou něčeho jiného v hlase. Byl to snad strach?
Místo odpovědi jsem se zvedla a vystoupila z auta. Ovanuly mne vzpomínky.

Nervózně jsem se rozešla vstříc jedné z našich základen myšlenkami jinde. To se opravdu potvrdilo, když jsem omylem narazila do dveří budovy. Bolestivě jsem se chytila za hlavu a zanadávala.
,, Max, co se děje? Jsi v pořádku?" doběhl mne Michael a položil ruku na má záda.
,, Nic není v pořádku." zamumlala jsem až moc citlivě a podrážděně, jeho ruku ze zad sklepala a vešla jsem, už bez dalších nehod do budovy.

Do nosu mne praštil zatuchlý smrad starého místa. S pumou za zadkem jsme se motali dlouhými chodbami naší základny. Všichni se zdáli býti klidní, tedy až na mne. Každý můj krok se stával čím dál tím více nejistějším, žaludek se při každém ušlém metru svíral o sto šest a hlava byla stále ještě zakotvena v myšlenkách o vizi, která mi měla dopodrobna změnit život od základů.

Stále je možné, že je to třeba výplod mé bujné fantasie, ale rozhodla jsem se, že si v tom udělám jasno, jak se říká. Vše nasvědčovalo realitě, avšak jistá jsem si rozhodně nebyla.  Doběhla jsem svého parťáka a nenápadně pozorovala jeho levou ruku. Oči se hlavně zaměřovaly na oblast pod ramenem, na místo, kde byl v oné vizi Michael postřelen. A opravdu, jizva tam byla. Malinká, skoro nepatrná, malá jizvička.. Zatnula jsem zuby.

Došli jsme před dveře, jenž mi byli velice známé. Dveře od hlavní kanceláře mého šéfa, Smitha. Navzájem se naše pohledy setkaly a snažili jsme se jeden druhého uklidnit. Podle toho, co z Michaela během jízdy vypadlo, mne potají utéct, aby mne zachránil. Je to sice velmi milé gesto, ale vysvětlujte to Smithovi. Bude zuřit jenom co vejdeme dovnitř a staneme před jeho starým, dřevěným odporným stolem. Navíc, až mu oznámím, že sérum supervojáka stále nemám a jediné co jsem dokázala bylo potkat mého starého známého, nahne se přes stůl a namístě mne uškrtí. Nebo také nechá zbít jako psa, ale to už je ta druhá možnost..

Bez jakéhokoliv klepání jsme vtrhli do kanceláře. Naše oči utkvěly na Smithovi, jenž držel v pravé ruce lahvičku s chromovou tekutinou uvnitř. Byla to ona. Ona  tekutina na přijímání elektřiny, která mi byla nabízena v tom snu. Nebo vizi? Říkejte si tomu jak chcete..

Má jí přímo u sebe!

Zmocnil se mě zvláštní pocit. Každou svojí buňkou v těle jsem věděla, že tu skumavku potřebuju.
,, Slečna Tears...Pan Michael.." zamumlal si pro sebe, jakmile tekutinu bleskově strčil do kapsy.
Na sucho jsem polkla, což bylo samozřejmě slyšet po celé místnosti. I on si toho všiml.
,, Možná vaše prohřešky pominu, pokud mi nyní tady slečna Tears oznámí, že sérum vlastní." semkl ruce za zády, jakmile vstal.

A teď jsem v prdeli, Furry mě ochraňuj.
No...Furry radši ne.

Nevině jsem se usmála a rukou se podrbala na zátylku. Má malá dusička se snažila začít velmi důležitý proslov, ale byla jsem utnuta.
,, Počítám s tím, že ho stále nemáte, že?" probodl mne chladným pohledem a svraštil obočí.
Hlava nejistými pohledy naznačila souhlas a já měla co dělat, abych se nerozsypala.
V hlavě mi hrála stále ta samá věta.
......odnese to vás přítel.....
,, Samozřejmě ji získám!" vyhrkla jsem a nervózně přešlápla z nohy na nohu. Zklamala jsem, je možné, že mne prostě na místě odpráskne.
,, O tom nepochybuji. Nyní budete mít i správnou motivaci. " usmál se pobaveně a ukázal tak své odporně bílé zuby. Následně kývnul na vojáka za námi, který něco křikl na zpátek.
Smith se usmál na Michaela.
,, Ne! " zašeptala jsem a chytila ho za ruku. Okamžitě na to zareagoval a propletl si se mnou prsty. Nemohu o ně přijít, znovu už ne.
,, Můžete si za to sama." utrosil, jakmile do místnosti vtrhli agenti a hrnuli se k nám.
,, Prosím ne, to nemůžete!" vyhrkly mi okamžitě slzy. Neudržela jsem své emoce. Byli jako moje rodina, Smith je mohl zabít, určitě je zabije!