Max Tears [1] ✔️ Avengers

12 | Moje hlava, moje myšlenky

„Max, do háje!!" zakřičel, když jsem najela s rozjetou motorkou na chodník. Prokličkovala jsem kolem pár lidí se sluchátky v uších a zbytek uskočil pryč. Znovu jsem zajela na silnici. Díky tomuto triku jsem vyhla velké koloně, měl by mi děkovat, ne hudrovat.

Už jsem vám někdy řekla, že slovo hudrovat je divné slovo? Ne? Tak teď to říkám.

„Nemůžeš řídit normálně?" vyjekl, když jsem mu s jeho motorkou malém najela do koše na odpadky.
„Hádej!" křikla jsem nazpět a pro sebe se zasmála.
Rychlou jízdu na motorce jsem si oblíbila již dříve, avšak nikdy na to nebylo moc času.
Když jste hlavní agent Hydry, opravdu nemáte čas na své koníčky..

Následně jsem dojela před vysokou budovu, kterou kapitán označil jako Stark Tower a smykem zastavila přímo uprostřed jednoho z parkovacích míst. Kapitán za mnou, úplně bílý, sesedl z motorky a ublíženě se na mne podíval. Také jsem slezla, hodila po něm klíčky a pak se můj zrak zaměřil na sakra vysokou budovu se svítícím nápisem Stark.

„Není to snad..?"
„Ano, je." zrkřivil obličej do pro mou osobu grimasy.
„Chtěl jsi mne vzít sem? Vždyť se to tady hemží lidma od SHILEDu a Avengers!" vyjekla jsem, až se mi z toho stáhl žaludek.

,,Boříš základny SHIELDu po třech a bojíš se vejít do Stark Tower?" uchechtl se a pobaveně nadzvedl obočí. Hodila jsem po něm obličej typu jdi se vycpat a rozešla jsem se k těm dveřím. Nebudu vám lhát, myslela jsem že mě v tu chvíli klepne a složím se tu před největší budovou v New Yorku.

Dohnal mne a na nějakou divnou kartu nám otevřel dveře. Hned jak jsem se ocitla v úvodní hale, znervózněla jsem. Oči sledovaly každičký kousek velmi moderního vybavení a také nějaké známky pohybu. Podívala jsem se na své hodinky.
6:03
„Podle mě, jsme tu možná moc brzo. Co takhle dát si ještě jednu pohodovou jízdu na motorce a pak se vrátit? " chystala jsem se otočit na patě a hodit zpátečku. V seriózním úprku mne zastavila kapitánova ruka.
Bleskově jsem se mu vymanila a propálila ho pohledem. „Nojo, ty strážce spravedlnosti." zabručela jsem a zastavila se. Stále jsem byla nucena se ohlížet. Cítila jsem se značně v ohrožení.

Kapitán se sebevědomé rozešel k jednomu z výtahů a zmáčkl nějaké tlačítko. Já se nervózně rozešla za ním. Bylo zde pološero, prosklenými stěnami sem prosvítalo teplé,vycházející slunce a nebylo zde slyšet ani hlásku. Vše bylo mrtvé a tiché. Jediné co tu bylo v pohybu byli kamerové systémy, můj vylepšený sluch zaznamenal jejich pohyb.
Sledovali mne. Sledovali nás.

Vstoupili jsme do výtahu, který byl velký přibližně jako auto a mlčky koukali před sebe.
„Máš strach?" zeptal se a vytvořil tím tak napjetí.
„Nikdy nemám strach." odbyla jsem ho, ale věděla jsem, že to vůbec není pravda.

„Jsi si jistá?" ryl do mne dál a nejspíše si to náležitě užíval. Něco jako splátka za moji lehce rychlejší jízdu na motorce..
„Jdi do háje..." vydechla jsem, jakmile se dveře otevřeli. Prošli jsme dlouhou chodbou se spousty dveřmi a vešli do místnosti, jenž nejspíše sloužila jako obývací pokoj. Všechno bylo velice moderně zařízené, muselo to stát spousty peněz.

„Detekována nebezpečná osoba, volám pana Starka" ozvalo se. Leknutím jsem uskočila.
Při mé smůle na kapitána. Pohotově mne chytil, abych sebou neflákla.
„Jarve ne!" vyjekl kapitán.
V té rychlosti a také zběsilému pádu jsem se ho nevědomky chytila kolem krku. Myslím si, že kdyby nyní někdo přišel, myslel by si bůh ví co.

„Kdo je Jarv?" zeptala jsem se opatrně, hned po tom co jsem se ocitla na vlastních nohách.
Ani tu nebudu říkat, jak moc trapná tato chvíle byla. Kapitán, jenž chytil lehce narůžovělou barvu, se zahleděl jinam a když usoudil, že už se jeho barva tváří nemusí srovnávat s rajčetem, obrátil se zpět.