Max Tears [1] ✔️ Avengers

31 | Puma na palubě

Položená zpět na lůžko a nadopovaná prášky proti bolesti. Poté, co mě donutil Banner vypít skoro půllitrů čehosi, co mi prý nabudí zpět organismus, jsem byla Stevem zpět položena na lehátko, ze kterého jsem se stejně chystala později utéct.

„Jak se cítíš?" otřel Banner kapesníčkem postřelenou nohu a zbavil ji tak bílého povrchu, který tam zanechal Stark. „Bylo i líp." odvětila jsem stroze.

„Umrtvím to a vyjmu z toho kulku, je to skoro rutinní zákrok, o nic nejde." osvětlil mi průběh.
„Já vím, zažila jsem ho už nejméně třikrát. Akorát ne vždy to bylo s umrtvováním." ušklíbla jsem se, myšlenkami ve starých časech. Nebyla to až tak špatná doba, jak někdy tvrdím. Když pominu fakt, že jsem vraždila nevinné lidi od SHIELDu a byla jsem loutka, nebylo to zas až tak špatné. Byla jsem šéfůf mazánek, vedla jsem nejlepší jednotku..

Hůř už na tom byla moje psychika v tu dobu..
„Cítíš něco?" vytrhl mne z přemýšlení Banner.
„Co bych měla cítit?" nahnula jsem hlavu a viděla jsem, jak ve mne mizí tak deset centimetrů dlouhá pinzeta. „Ne, tak tohle naštěstí vážně necítím.." prohodila jsem, když jsem hlavu pokládala zpět na lůžko. „Mám ji!" zvolal, na můj vkus až moc nahlas a před obličejem mi proběhla malá kulka.

„Super, dejte to pryč, nebo už se dneska vážně pozvracím.." protočila jsem oči znaveně.
Banner ihned odložil pinzetu do plechové nádoby a vzal si do ruky šití. „Měla jsi štěstí.." nadhodil Banner do vzduchu a já se na něj nechápavě podívala. Dá se říct, že kdybych shrnula poslední měsíc mého života, jsem vlastně takové dítě štěstěny, takže jsem si nebyla zcela jista, co konkrétního má zrovna na mysli.

Byla jsem v úplně jiné části jetu, než jsem kdy byla. Byly zde jen lehátka, která byla po metrech oddělena závěsy tmavé barvy. Vedlejší závěs odhrnul Banner a já jsem spatřila něčí nohy. Usoudila jsem, že to bude právě Natasha, kdo se tam právě nedobrovolně tetelí. „Jak je na tom?" natáhla jsem ruku a chytila ho za bílý plášť, než stihl odběhnout zase někam jinam. „Neměla by jsi mluvit." napomenul mne káravě. „Ale vím, že tobě to nemá cenu říkat." pousmál se. Přikývla jsem, protože měl pravdu. Konečně někdo, kdo se nesnažil o to, se neustále dohadovat o takových blbostech, jako je moje zdraví a tak podobně.

„Je na tom zle.." sklopil hlavu. Oči se mu zaleskly.
„Přežije to?" zabrblala jsem náhle. Doktor si sundal brýle a otřel si obličej do šedého trika.

„Nevím." zlomil se mu hlas. Zželelo se mi ho. Natasha byla zřejmě jediný důležitý člověk v jeho životě a co jsem koukala, zřejmě nešlo jen o přátelský vztah. „Musel bych najít něco, podobné fibrilátoru, ale s mnohem větším počtem iontů. Spíše těch záporných. Něco jako velkou powerbanku, ale obloukový reaktor je až moc velký a nikým nekontrolovatelný zásah. Mohlo by ji to ihned zabít a nikdo by s tím nic neudělal. Jenomže ani Thor nám v tomhle nemůže pomoci, ten svou sílu soustředí na mjörnil. Kladivo by nezvládlo takový přesun energie a byl by to stejný efekt, jako u reaktoru." vzdechl a brýle si opět nasadil. Sice jsem z jeho slov pochytila opravdu málo, ale přece jen mne napadla další šílenost.

„Doktore?" probudila jsem ho z dalšího mumlání o jaderné fyzice a nějakých iontech.

„Dokázala bych to já?" posadila jsem se pomalu na lehátku, které nepříjemně zavrzalo. Nepříjemně se mi u toho hnula kanila, která byla zabodnutá v mojí ruce, která byla zase obvázaná fáčem.

„Vyloučeno. Se svým zdravotním stavem by to bylo moc riskantní." zakroutil hlavou.

„Kdyby jsme nebrali v ohled můj zdravotní stav?" pokračovala jsem. Něco se ve mně hnulo a já měla nepřekonatelné nutkání ji zachránit. Cítila jsem, že to byla zřejmě moje povinnost. Těžko říct.