Max Tears [1] ✔️ Avengers

3 | Marmeláda a kupa slin

- dva dny po napadení základny S.H.I.E.L.D.u -

Srdce mi bilo tak nahlas, že jsem se divila, že mi nevyskočilo z hrudi. Mé tělo se nekontrolovatelně v prvních vteřinách třáslo, jako kdybych prožívala zimnici. Zdál se mi sen, možná dokonce noční můra, ze kterého jsem se skoro nemohla probudit probudit. Byla jsem v S.H.I.E.L.D.u, kde se stále opakovalo to samé. Pokusy, zavření do cely a zase ty již zmíněné zákroky. Mé sny byly plné strachu a bolesti. Připadala jsem si jako pokusný králík na kosmetiku.

Svírala se mi hruď a tělem mi proudily nepříjemné vlny úzkosti.

Otřela jsem si zpocené čelo do rukávu a opřela se o hranu své manželské postele. Několikrát jsem hlasitě vydechla a znovu se pomalu nadechla. Nádech výdech, čas klidnit své srdce a dech.

Poslední dobou se mi tyto sny opakují a já s nimi nemohu nic udělat. Jsou něco jako vize nebo vzpomínka z dávné minulosti. Skříňka, která se otevírá v tu nejhorší možnou chvíli. 

Nejspíše bych měla objasnit, co všechno už vím. Jsem teď něco jako terč. Výhra nebo trofej.
Ta věc, která mi bouchla dva dny zpátky pod zadkem, byla omamný plyn. Zatím víme jen to, že mne chtěl S.H.I.E.L.D. unést. Ale proč, to nikdo netuší, nebo radši ani tušit nechce. O ztracené jednotce také nic nevíme a jediné co nám zbylo, je sérum super vojáka.

Tehdy jsem přísahala, že si jednoho dne McLee najdu a zkopu ji do kuličky. Následně ji hodím do řeky.

Promnula jsem si rozespalé oči, trochu se protáhla v sedě a koukla na hodiny. Bylo pět hodin ráno a já byla vzhůru a plná energie. To byla samozřejmě jen ironie.

U mých nohou spala Nemessis, která se ode mne nehnula celé dva dny. Zvlášť, když jsem ten první den po zásahu celý prospala. Bylo mi špatně, ty dva dny jsem blouznila, pálilo mne v krku a všichni jen tiše čekali, co to se mnou udělá.

Opatrně, abych ji nevzbudila, jsem vstala z postele a protáhla tentokrát celé tělo. Nasoukala jsem se do černého oblečení a sčesala si vlasy do culíku. Možna to bylo tím, že jsem mytí hlavy už dlouho odkládala, možná to bylo tím, že se mi prostě jen chtělo..bože, vždyť je to jen účes.

Už co jsem se vzbudila, věděla jsem, co bude následovat. Mým největším odreagováním od kruté reality, je a nejspíše vždycky bude, boj.
Popadla jsem pár mých zbraní a nožů a dala je za opasek. Potřebuji trénovat, dny od mise se krátí, kalendář se otáčí a má mise má započít už za dva dny. Přišlo mi, že nic nestíhám a dvoudenním ležením jsem ztratila tak moc drahocenný čas.

Vypadla jsem z mého pokoje, vlivem nevyspalosti jsem musela působit jako zdrogovaná, a rozhlédla jsem se po tmavé chodbě. Být tu poprvé, nahání mi hrůzu, ale měla jsem tehdy pocit, že jsem tu v naprostém bezpečí. Ale jak se to vezme..

Došla jsem k trénovací místnosti, spíše jsem se jen tak šourala chodbou, a za tmy jsem nahmatala vypínač. Zářivky zapraskaly a místnost se začala postupně osvětlovat. Naše tréninkové místnosti jsou zvukotěsné, takže i kdyby jste šli střílet v jednu ráno, nevyběhne na vás Schmidth v pyžamu, s žilkou na čele.

Nasadila jsem si sluchátka, abych si zbytečně nedráždila svůj vylepšený sluch a vzala jsem jednu z pistolí za opaskem. Vsadila jsem dovnitř hned několik nábojů, zbraň jedním pohybem odjistila a pak stačilo už jen namířit. Zbraň vystřelila a kulka zasáhla svůj cíl - hlavu figuríny. Usmála jsem se a začala jsem pálit střely rychleji.

Je to jako tanec. Euforie. Bojový tanec plný vzrušení a nové energie. Jakmile jsem začala, máloco mne zvládlo z toho transu zase probrat.

Pak jsem přidala pár prvků z gymnastiky a nakonec jsem skákala jako šílenec, dělala přemety i salta a zasahovala zbraněmi svoje terče. Odložila jsem pistole na zem a vzala jsem nože.
Otřela jsem si další pot z čela a pár vlasů, které se mi uvolnily v průběhu boje z culíku, jsem ledabyle zastrčila za ucho.