Max Tears [1] ✔️ Avengers

4 | Zákon slušného chování

- Max -

Potily se mi ruce. To je to jediné, co jsem v tu chvíli cítila. Chlad jsem naprosto ignorovala a jediné co mi nyní vrtalo hlavou byly paradoxně moje potící-se ruce. Michael seděl vedle mě jako ztuhlý jako skála a já se o něj opírala. Dodával mi jakýsi zvláštní pocit uklidnění a vyrovnanosti. Měla bych teď skákat radostí, ne jen tak někomu se naskytne příležitost zabít Nicka Furyho. Já jsem ale radostí rozhodně neskákala. Spíše jsem seděla...ale to je jedno. Leze mi to na mozek.

Rychle jsem pohledem zkontrolovala svůj milovaný opasek, ve kterém se nyní nacházelo tolik zbraní a munice, že bych je nikdy všechny nevyjmenovala, i kdyby mi hořelo pod zadkem. Nad koleny jsem měla pouzdra také, byly na dvě lehké pistole a na rukou jsem měla speciální rukavice, které jsem navrhla poté, co se Nemessis stala členem našeho týmu. Která jen tak mimochodem ležela klasicky u mých nohou a spokojeně oddychovala.

Každopádně. Rukavice májí vysunovací vibraniové drápy a na jedno "seknutí" by měly proříznout tři vrstvy oblečení spolu s lidskou kůží.
Geniální, neříkejte že ne.
Shrneme si to. Fury by měl přímo pod námi za chvíli prolétávat v jeho obrněné, létající lodi. Dosáhli jsme se svým letounem takové výšky, kam už jeho loď nevyletí, ale my ano. Máme tak přehled o jeho přesné poloze a až bude loď přímo pod námi, musíme seskočit dolů a dopadnout na loď, nebo se po několika kilometrovém pádu rozmázneme o zem. Najít nepozorovatelně Furyho a odprásknout ho.

Sledovala jsem malý radar na palubce letounu a hledala v hledáčku malou červenou tečku. Ironií je, že je to malá červená tečka, ale letoun S.H.I.E.L.D.u je ve skutečnosti velký jako můj zadek krát tisícem. Takže hodně velký.
Když už jsem palubku sledovala skoro bez mrknutí oka pět minut, povzdechla jsem si. Tohle čekání mne ubíjelo a přidávalo mi značně na nervozitě. Pokud bych to bývala zpackala a celá mise se pokazila, žádná jiná možnost už se zřejmě nenaskytne. Nyní byl Fury ve sladké nevědomosti. Neměl ani tušení, že se ho někdo jako Max a Michael chystají zaříznout jako sele. S.H.I.E.L.D. bude bez svého vůdce a bude pro nás ještě více zranitelnější. Bude mnohem snazší ho rozdupat na prach a vrátit mu tak to, co mi kdysi provedl. Vrátit mu to, co ze mne udělal.

Mohla jsem být normální dívka. Mohla jsem žít se svou rodinou, mít psa a vilu s bazénem. Mohla jsem být cokoliv bych jen chtěla, pokud by mi to finance dovolily. Jenomže..osud tomu tak nechtěl a proto jsem se nyní topila v tomhle.

Můj sluch zaregistroval kroky a poté mi někdo rozvážně položil ruku na rameno. Neucukla jsem, ani jsem ho tentokrát nesložila k zemi. Věděla jsem, že on mi neublíží. Věděla jsem, že je to můj přítel.

„Nebuď tak nervózní, zvládneš to. Vždyť, kdo jiný by mu zvládl nakopat zadek, když ne ty?" pozvedl koutky úst vzhůru, aby mne podpořil, ale dočkal se jen mého zamračeného pohledu.

Pozorně jsem se dívala na jeho tvář. Studovala ji a hodnotila. Zprvu jsem nevěděla, co přesně říct a jak slova ve větách složit, ale když už jsem na to konečně přišla, stejně ze mě vypadlo něco úplně jiného.

„Jak si můžeš být tak jistý? Může se cokoliv podělat a co potom? " oponovala jsem trochu nevěřícně. On jen nesouhlasně zakroutil hlavou. Vzdával to se mnou, věděl, že se mnou nehne. Skeptismus ke mně už prostě patřil. Já si ale dost dobře vzpomněla na Schmidtova slova.

„Ještě jednou, něco takového pokazíte..a odnese to váš parťák."

Při vzpomínce na tyto věty jsem se nepatrně ošila. Věděla jsem, že by toho byl Schmidt schopný. Kdyby měl blbou náladu a já už mu nevyhrála spousty bojů, zabil by nás oba mrknutím oka a sehnal si někoho dalšího. Jenže my byli my. V Hydře by se nenašel nikdo lepší, ale přesto jsme nebyli hlavními tvářemi, skoro nikdo nás neznal a bylo to tak dobře. Bylo to, jako kdyby naše existence nikdy nebyla.
Mnohem lépe se pak zabíjí, když vás lidé mají za ducha. Nikoho by ani nenapadlo, že jsme to zrovna my dva. Vůbec nikoho.