Max Tears [1] ✔️ Avengers

36 | Večírek

Věděli jste, že tohle je oficiálně moje nejdelší, napsaná kapitola? Má celkem 5 800 slov. ಠ_ಠ
Nechápu...

Zvuk motoru utichl a kolem se rozezněl klid.

„Bože můj..je mi šoufl." vydechla jsem, jakmile jsem bleskurychle slézala z motorky, na kterou si jen tak nesednu. Po pár zběsilých minutách jsme se všichni tři ocitli na parkovišti před základnou. Jediný, koho jsem zde při tom, na můj vkus až moc rychlém, příjezdu zpět zaznamenala, byli sourozenci Maximoff. Oba dva seděli shrbení na patníku a o něčem horlivě diskutovali, načež jsem uvažovala nad tím, jestli při tom, jak Wanda rozhazuje rukama, nedostane Pietro omylem facku.

„Copak Tears? Nějaká zelená, ne?" ozvalo se kdesi přede mnou. Udýchaně jsem zvedla pohled, který spočinul na Pietrovi. Quicksilver měl ruce založené na hrudi a připitoměle se na mne usmíval.

„Dej si pohov Pietro." vzdychla jsem a přivřela oči, jelikož už se to skoro nedalo vydržet. Michael ke mně došel a poplácal mne chlapsky po zádech. Hodila jsem po něm jeden z mých vražedných pohledů a on se na oplátku ušklíbl.

„Steve tě zabije, až se sem vrátí.." poslal ke mne úsměvný pohled rychloběžec.

Rozlámaně jsem se narovnala a opět nasadila poker face. „Nějak jsem s tím počítala.." přiznala jsem tiše. Jakmile jsem to dořekla, Wanda už byla u nás. Přitom, jak jsem se koukala na zákeřně se tlemícího společníka, jsem si ani nevšimla, že se z patníku zvedla a rozešla se k nám.

Michael se ihned ostražitě narovnal a napnul, jakmile k nám Scarlet Witch přišla. Wanda mne propalovala nepříjemným pohledem. Co má furt za problém? problesklo mi hlavou vykolejeně.

Vedle mne v tu chvíli spočinula Natasha. Vlastně dělala, že tam vůbec není, ale také tam dlouho nezůstala. „Max?" drkla do mne loktem a otočila se ke mně.

Zvrátila jsem k ní hlavu a střetla jsem se s jejíma očima. Tiše, zcela neslyšně, rty vygestikulovala děkuju a usmála se. „Půjdu dovnitř, nechám vás tu žít vlastním životem." oznámila prostě, nahodila jeden z jejích klasických úsměvů, o kterým jsem vždy pochybovala, zda jsou vůbec pravé a rozešla se přímou čarou do budovy.

Všichni jsme se za ní mlčky otočili a dlouho pozorovali její vzdalující se záda.

„Měla jsi říct, že s ní chceš jít někam na čaj..Steve zase vyváděl, jakoby mu pod prdelí hořelo." ušklíbl se Pietro a protočil očima.

Dlouze jsem se povzdechla. „Typické.." konstatovala jsem tiše. „On se vzpamatuje, až si ho srovnáš.." utrousil Michael vedle mě a dělal, že se vůbec nic nestalo. Polekaně jsem se podívala na Wandu. Byla to jeden z mála lidí, co o tom ještě nevěděli.

Jenomže její pohled říkal jasné Co jsi čekala? a tak mi postupem času toho zírání na její obličej došlo, že ona už mezi ty lidi taky nepatří.

„Skvělý. Kdo všechno, už o tom ví?" promnula jsem si kořen nosu a otráveně jsem vydechla.

„Většině to došlo tak nějak samo..Steve není zrovna neprůhledný." zvedla jeden koutek úst pobaveně vzhůru Wanda.

Uznale jsem pokývala hlavou. „Jo, na tom něco bude." dodala jsem po chvíli. Wandy úšklebek mi způsoboval jemné chvění v žaludku.

Celkově mi její pohledy nedělaly vůbec dobře. Cítila jsem se pod nimi tak, zranitelná..

„Měli by jsme dát vědět ostatním, že jste zpátky.." nadhodil Michael vedle mě a všichni ostatní přikývli.

„V lese bloudí už jenom Rogers, Clint a Banner..Dám jim vědět." oznámil prostě Pietro a najednou, z ničeho nic, jednoduše zmizel.