Max Tears [1] ✔️ Avengers

14 | Má pěst a Starkův ksicht si dali rande 1/2

Má pěst naštvaně vyletěla k boxovacímu pytli. Husté vlasy v culíku bojovně létaly ze strany na stranu a pytel s tvrdým materiálem uvnitř dostával dostatečnou nakládačku. Bušila jsem do něj jako o život. Vybíjela jsem si tak svůj vztek. Vztek na Starka, vztek Rogerse, že mi o tom neřekl, na Buckyho, že si myslel, že je to dobrý nápad. Taky jsem byla naštvaná na sebe samotnou. Docházelo mi, že nevím co dál, že nemám tušení co budu dělat..sama pro celé Hydře? Proti Smithovi? Vždyť to je nemožné.

Místností určené na trénování se ozývaly hlasité rány, které musel slyšet skoro každý. Snažila jsem se o vybítí si vzteku, ale bylo to k ničemu. Když má noha vystřelila k pytli a vytrhla ho z háku, přestala jsem. Pytel odletěl nejméně dva metry daleko, kde zůstal ležet. Pod místem, kde nedávno visel, se válely kousíčky zdiva.

„Těžký den, co?" usmál se někdo za mnou.
Otočila jsem se s otráveným výrazem na tváři.
Stál tam muž tmavší pleti, ve sportovních kraťasích a šedé mikině. „Ani nevíš jaký." došla jsem k pytli a přehodila si ho jak nic na rameno. Neuniklo mu zjevné překvapení.
„Ty asi nebudeš úplně normální, co?" zasmál se a založil si ruce na hrudi.
„Jako na hlavu? Jsem všechno, ale magor snad ještě ne." utrousila jsem a spolu se svým novým kamarádem boxovacím pytlem se vydala pro nový do rohu místnosti.
„Takhle jsem to nemyslel, ježiš promiň, tohle je trapný.." promnul si čelo a zadíval se jinam.
„Já vím, ale baví mě dělat z tebe nervózního.." usmála jsem se. Byl docela fajn, první člověk zde, co mě nepoučoval, neříkal mi co mám dělat, nebo mne nechtěl zabít. Nejspíš to bude tím, že mne nezná, ale tak co už.

„Ach tak..vidím, že jsi do toho vcelku zapálená, nedáme malý zápas?" usmál se a přeměřil si mne pohledem. Váhala jsem. Nějaké nové vztahy zde by se mi mohly v budoucnu hodit, až nás SHILED jednou chytí a zavře nás na doživotí a ještě dál.
Myslím si, že po tom co jsem Furrymu provedla to nebude takový problém....

Zase na tu druhou stranu, jsem neměla jedinou chuť se s někým bavit. V hlavě mi visely úplně jiné myšlenky..
„Proč ne." vypadlo ze mne nakonec a poničený pytel skočil s ránou na dalších dvou.

„Sam Wilson, aby sis pamatovala, kdo tě složil na lopatky." usmál se šibalsky a podal mi ruku.

To byla situace přímo úžasná pro využití. Obličej se mi zkřivil do úsměvu a jeho ruku jsem přijmula. Než se nadál, ležel na zemi, stále ještě v šoku.
„Co nějaká pravidla holka?!" vyjekl, když mu byla ruka ohnuta za zády.
„Nikdy se nebojuje podle pravidel, to by sis mohl pamatovat.." byl mnou kárán, když jsem z něj slézala. „Jinak, Max." podala jsem mu ruku tentokrát já. Samozřejmě, ale nešikovně, se chtěl pokusit o to samé.
Já to ale čekala, a tak skončil - zase na zemi.

Když jsme se konečně dostali do nějakého základního postoje, bez různých naschválů a podobně. Mohlo se začít.
Každý z nás obroužil párkrát toho druhého. Koukali jsme si navzájem do očí, každý se snažil něco z těch jeho vyčíst. Myslím si, že mi to šlo poněkud lépe, když málem skončil znovu na zemi našeho "ringu".

Ohnal se po mne pěstí a zároveň po mne vykopl. Výkop byl zaměřován na bok, oboje jsem úspěšně vykryla a taky zaútočila. Vykryl mou ránu pěstí, ale to už se mé tělo dostalo vodorovné polohy a moje nohy obmotaly jeho krk. Za pomocí váhy svého těla se mi podařilo dostat se mu rovně na záda a škrtit ho nohama. Začal se točit a mával tak se mnou vzduchem. Když mne zasáhl ránou do boku, z mých úst se vydral syk a nohy mi automaticky povolily stisk. Rozeběhl se i se mnou na zádech a než jsem stačila zareagovat, předklonil se. To způsobilo, že jsem přes něj přeletěla přesně ve chvíli, když před námi byla železná tyč ohraničují ring. Zanadávala jsem a ihned se zvedla. Stačilo si prokřupnout bolavá záda a mohlo se pokračovat.