Max Tears [1] ✔️ Avengers

11 | Umělá servírka

,,Ne, tady tvoje svědomí.." protočila jsem oči.
,, Potřebuju pomoct.."ozval se do telefonu můj výdech. Doufám, že kapitánův telefon má Furry napíchnutý v kanclu a teď se potichu směje naší debatě a pobaveně ťuká prsty do koženého jezdícího vozíku pro invalidy.

,,Počkej minutku.." vyhrkl najednou a pak byly z telefonu slyšet jen pravidelné klapání bot.
,,Steve, kam to jdeš?" ozval se z telefonu jiný ženský hlas. Následně se ozvalo tlumené no a jsem v prdeli.. a kapitán začal s vymlouvaním. Pevně si přeju, abych mu tímto telefonem třeba pokazila rande.. Jak jsem později zjistila, kapitán má sice obrovské svaly, ale také obrovskou neschopnost co se týče lhaní.

,,Poslouchám." ozvalo se z druhé strany konečně.
,,Máš zítra čas?" zeptala jsem se opatrně a nahodila křivý úsměv, který on zajisté vidět nemohl.
,,Teď opravdu zníš jako moje fanynka.." uchechtl se kapitán a živě jsem si představila, jak kroutí hlavou. Mé protočení panenek byla skoro samozřejmost.

•••

,, Tak domluveno..a ještě poslední věc. Nikdy se neozývej první, ozvu se sama." upozornila jsem jo pevně a doufala, že mne poslechne.

Pak jsem zavěsila. Rozhodla jsem se, že vás nudným a nezaživným domlouvaním mne a kapitána Ameriky nebudu obtěžovat, tak se bez toho musíte obejít. Nyní visely ve vzduchu už jen dvě věci. Stavit se u mých jediných přátel a ukrást nebo si vypůjčit, říkejte si tomu jak chcete sérum chromové barvy ze Smithovi kanceláře.
To ale nechám nejspíše na noc, kdy je velmi početná většina stráže v odpočinkové místnosti.
Ach, ta loajalita..

Vzala jsem do křehkých rukou mobilní telefon a rozlomila ho vejpůl. Zbytek byl projistotu zadupán tlustou podrážkou černých vyšších bot a shozen z balkonu. Co kdyby náhodou.
Následně mé kroky vedli k posteli, kde jsem sebou plácla a na malou, nepatrnou chvilinku zavřela oči.
Pokud mám ukrást sérum, musím mít nějakou energii, nebo usnu ve Smithově kanclu a bude ze mě uklízečka v Hydře, ne agentka Hydry.
( Tato věta byla věnována Red_win 🖤🦃 )

A přesně tohle žuchnutí do postele, byla další z debilních přešlapů v mém "padoušském" životě.

•
Stála jsem na hraně srázu, jen v lehké mikině a teniskách. Ledový vítr mi šlehal do obličeje a rudý nos každou chvíli vydával divný zvuk, naznačující příchozí nachlazení. Hlava sklopená koukala do ledové vody a tenisky začínaly kvůli množství sněhu okolo propouštět vodu.

Zezadu mne obejmuly dvoje svalnaté paže a přitáhly si mne k tělu. Nehybně jsem stála, objetí nebylo opětováno. ,,Je to pravda?" řekla jsem bez špetky emocí a dál mrtvě zírala do chladné krajiny plné sněhu. ,,Co přesně myslíš?" zašeptal mi muž do vlasů a stále držel mé vychrtlé tělo u sebe. ,,Nepředstírej naivku, víš přesně, co myslím." zazněla vzduchem odpověď ostrá jako břitva. ,,Ano, je to pravda." řekl po chvíli mučenlivého ticha. Polkla jsem, abych na místě nevybuchla a místo toho jsem se k němu obrátila. Hned jak se naše oči setkaly, bylo značně vidět, že si danou situaci vyčítá. Stejně jako mnoho těch minulých. ,,Proč jsi mi nic neřekl?" odmlčela jsem se, abych našla ta správná slova. ,,Ty, kterému bych měla věřit a říkat mu vše, jsi mi nebyl schopen říct pár hloupých vět?" usmála jsem se pohrdavě. ,,Do nedávna jsem sám nevěděl, že je to tvá matka. Do nedávna jsem ani nevěděl..kdo je tvůj otec." polkl, protože si uvědomil, že o této situaci jsem se zapřísahala už nikdy nehovořit. Kdo by také chtěl mluvit o tom, jak zabil svého vlastního otce. Stala se ze mě ta zrůda, přesně ta, kterou chtěl mít. Vymazání paměti se nezdařilo, každým týdnem se staré vzpomínky znovu a znovu vrací.