Luciferova dcera

3.

"Mami, chci ti pomoct s tím případem!" Přemlouvám mámu během cesty k autu. Nemám tu zatímco na práci, tak proč se takhle nezabavit?

Po pár minutách přemlouvání mi na to máma kývne a nastoupíte do auta.

"Jsi přesně jako tvůj otec." Povzdychne si.
"Víš co? Zajdeme na oběd, co ty na to? Na tvé oblíbené krevety se skleněnými nudlemi a zeleninou, sushi šesti druhů a pálivou polévku." Nezní to vůbec jako špatný nápad a proto s tím souhlasí. Miluju tohle jídlo. A jenom přeci jsem ho neměla dva roky. A víte co jsem také neměla? Žvýkačku!

"Mami, máš..." Než to stihnu vyslovit, máma vyndá z loketky balíček růžových žvýkacích zázraků. Vyndám dvě a nacpu si je do pusy a začnu spokojeně přežvykovat.

V restauraci, do které chodíme už od mého narození, se nic nezměnilo. Teda, až na jednu věc. Nebo spíše osobu. Číšnice. Ale neměla jsem s ní žádný problém. Byla menší než ta předchozí a měla červené vlasy. Když jsme si objednávaly, zeptala se nás, zda někdo ještě přijde. Na otázku proč odpověděla, že na tak velký poměr jídla je nás nějak málo.

Oproti lidem, toho jím hodně. Vždy jsem se bavila v McDonaldu na pohledech těch, u kterých jsem si objednávala. Ono to asi vypadá zvláštně, když si drobná malá holčička objedná dvakrát cheeseburger, jeden royalburger, velké hranolky, twistera, velkou colu a zmrzlinu. A co je asi ještě divnější, když to ta drobná malá holčička sní na posezení sama.

Po vynikajícím obědě jsem s mámou zajela zpátky na okrsek. V malé místnosti plné různých zkumavek, jehel, látek a dalších věcí zkoumala Ela něco na mikroskopu. Ta nám vysvětlila, že zbraň, která byla u oběti, patří jejímu manželovi. Dala mámě nějaké papíry máma vyletěla z místnosti jak blesk. Na nic nečekám a vyrazím za ní.

Ve své kanceláři začně něco zadávat do počítače. Poté vezme telefon a vytočí nějaké číslo. Domluví se s osobou na místě setkání za deset minut a típne to. Zvedne se ze židle a zamíří pryč z kanceláře. Jsem ji stále v patách.

Když zastavíme před velkým domem, který pravděpodobně patří manželovi zesnulé, stojí tam už žena v koženém oblečení. Kdo jiný než démonka Mazekeen.

Maze přišla na Zem s mým otcem, aby ho chránila. Byla to neskutečná bojovnice. Aby taky ne, když k tomu byla určena už od malička.
Naučila mě, jak se bránit, dostávat z lidí informace nebo třeba jak je stopovat.
Maze jsem měla velmi ráda. Brala jsem ji spíše jako svoji kamarádku, než tetu. Byla jiná než ostatní. Měla svá pravidla, podle kterých se řídila. Občas porušovala zákony, ale nikdo nikdy na to nepřišel. Vždy s ní bylo nějaký to vzrůšo.

Vystoupíme z auta. Těsně u mé hlavy zachytím černý zahnutý nůž. Máma jen vyvalí oči a otočí se na démona, který se culí od ucha k uchu.

"Maze!", zařve máma. "Vždyť mohla být bez oka!"

Maze se začne smát a ujišťuje mámu, že se mi přeci nemůže nic stát. Navíc musela vyzkoušet mé smysly.

"Děkuju Maze za vřelé přivítání a za dárek." Usměju se a zamávám nožem. To se jí moc nelíbí a zpraží mě pohledem. Se smíchem jí nůž vrátím a ona si ho poctivě zandá do svého pouzdra u opasku.

"Můžeme jít už konečně řešit případ?" Prohodí máma nedočkavě.