Luciferova dcera

10.

"Myslím, že mám stopu." Promluví konečně Maze po neuvěřitelně dlouhých minutách ticha.

"No konečně, už sem se začínala bát, že jsi přišla o hlas." Neodpustim si do ní rýpnout. "Tak, na co jsi přišla?"

"Na první oběť bylo použito lano z autodílny. A teď na tu druhou kladivo. A můžeš hádat odkud bylo." Na to jí odpovím, že to musel být někdo, kdo má přístup do dílny.

"A já vím, kdo to nebyl. Napřed to vypadalo, že to udělal ten automechanik, ale ten je teď mrtvej." Zaculí se na mě. Zvednu obočí a čekám na odpověď.

"Ta jeho manželka taky těžko. Jak to vím? Sledovala jsem jí a tu noc si radostně užívala. Hádej s kým." Kývne bradou Maze. Odpovím pomalu- s tím automechanikem. Takže se podvádí navzájem. Páni, očividně si nemají co vyčítat.

"Jo. A kdo jinej, než ona, mechanik a sám Kolwovski má do dílny přístup? Teď už nehádej- jejich synáček."

"Dobrá, dejme tomu, že to byl on," začnu mluvit pomalu. "Ale co o něm víme? Já určitě nic."

"Viděla sem ho v tom kostele. Mladej, vysokej, mluví latinsky." V tom Maze zastavím a převezmu slovo já.

"A jak mi má takovej popis pomoc, Maze?"

"Víc toho nevim. Řekla si, že chceš mámě pomoc ne? Tak začni konečně něco dělat. Co si udělala za těch posledních pár dní, co tu si? Hm?" Vyvalí na mě ty svoje velký černý oči a zvedne horní ret.

Tak dost. Na tohle nemám nervy. Už nejsem malá, aby do mně takhle ryla. Otáčím se na patě a razím si to pryč od toho uštěkanýho démona. Radši se ani neobtěžuje jít za mnou. A asi ví proč. Jsem pěkně naštvaná. Moje nohy jdou, ani nevím kam. Nakonec se zastavím před domem. Domem, kde bydlí Sebastián. Vejdu dovnitř a zaklepu. Otevřou se dveře a já se mu hned omotám kolem krku.

"Děje se něco?" Zeptá se ustaraně. Je milej, že má starost. Začnu ho líbat náruživěji. Nic nenamítá a my zase končíme v posteli.

"Tak co se stalo?" Musí se zeptat po mém uspokojení.

"Ále, jen jsem se pohádala s... To je jedno, neřešto." Odseknu ho. Na to jen pokrčí rameny a zeptá se, zda jsem něco jedla. Po odpovědi ne, jde něco kuchtit do kuchyně. Po asi patnácti minutách přinese talíře s míchanými vejci, slaninou, rajčetem a chlebem.

"Voní to báječně," pochválím mu to. A chutná ještě líp. Po večeři se začne oblékat.

"Musím do kostela. Vrátím se za pár hodin. Klidně tu zůstaň, jestli chceš." Kývnu, že zůstanu.

"Děkuju."

"Te gratissimum, inferorum canis exprimamus."

"To jeeee?", Zeptám se.
"Latina". Doplní mojí větu. Políbím ho na rozloučenou a on zmizí za dveřmi.

Hmmm, co mi to asi právě řekl?