Luciferova dcera

13.

"Mami, tati,
nemůžu už dál snášet to vaše věčný dohadování. Jak je možný, že ještě před rokem jsme byli normální rodina?
Teď se oba navzájem podvádíte. Byl jsem to já, kdo zabil Annu a Lerryho. Měl jsem ho i docela rád, uměl to s auty.

Potkal jsem Noru v kostele a hned se do ní zamiloval. Nemohl jsem jí tu nechat. Budeme spolu žít spokojeně tam nahoře. Mám vás rád."

Tak zněla slova v dopisu, který měl napsat Sebastián.

"Možná byl nějak postižený. Nebo trpěl depresí." Dohadovala se Ela s mou matkou.
"Přeci by si nevzal život jenom k vůli tomu, že se jeho rodiče hádali. Prostě se mi to nezdá." Argumentovala máma. Jediná Maze tam jen stála a nic neříkala. Jako jediná věděla pravdu. Věděla, že jsem je oba zabila já.

"Dobrá, dejme tomu, že zabil sám sebe a tu dívku. Ona měla nůž v krku a on zlomený vaz? Jako že si ho sám zlomil? To se mi nějak nezdá." V tom jí do toho skočí Maze.

"Jsou oba mrtví a očividně on napsal ten dopis. Už s tím nic víc nenaděláme."

"Asi máš pravdu. Jen mi to prostě nesedí." Odpoví sklíčeně matka. Na to Maze vyjde z místnosti a já za ní. Zajdeme si do kantýny. Obě si dáme kafe.

Do místnosti přijde Dan. Otevře ledničku a zaráží se. Rozhlédne se. V ruce drží celý pakl jogurtů a na něm je jeho jméno. Dojde k našemu stolu.

"Nevíte náhodou, kdo to sem dal?" Zeptá se a ukáže nám své jogurty.

"Třeba ti je chtěl táta vrátit." Usměju se. Dan jen zděšeně zírá. Oznámím mu, že si dělám srandu a ať si ty jogurty nechá, když je má. On jen kývne a nejistě vrátí pakl do lednice.

"Musela jsem mu je dát." Řeknu Maze, která kouká jak vyvoraná myš. Jen pokrčím rameny a upiju si ze svého hrnku.

"Byl to dobrej nápad. To s tím dopisem. Ten nůž jsem vydezinfikovala a tý holce ho dala ho ruky. Jinak by tam byly tvoje otisky." Upozorní mě přísně. Jen kývnu hlavou na důkaz souhlasu. Má s tím pravdu. Na to jsem úplně zapomněla.

"Co máš v plánu teď?" Zeptá se.

"Já pořádně nevím. Ale asi se vrátím zpátky dolů. Přijde mi, že to tady není vůbec pro někoho jako jsem já. V jednom měl ten hajzl pravdu- já tady nemám co dělat." Maze jen zavrtí hlavou a zvedne obočí. Na místo odpovědi jen pohodlím rameny a dál už se nebavíme.

Přijdu do tátovýho apartmánu. Pomalu ho začnu obcházet, jako bych se se vším loučila. Nakonec skončím na posteli. Položím si hlavu do dlaní a zavřu oči. Nějakou dobu tam jenom sedím a přemýšlím. Na jednou mi promítne hlavou myšlenka. Kolikátého vůbec je? Podívám se na noční stolek do kalendáře.

Přesně za tři dny má máma s tátou výročí. V tom mě něco napadne...