Luciferova dcera

14.

"Kat, kam to jdeme?" zeptá se nevrlá, ale zároveň natěšená máma. Vedu ji za ruku. Má černou pásku přes oči. Nemá nejmenší ponětí, kam jdeme.

"Jsme u moře? Co pro boha děláme u moře?" Zeptá se znovu. Odpovím jí, ať už se na nic neptá. Zastavíme a otočím mámu.

"Proč už si nesundáš tu pásku, Deckerová? Nebo bych měl říkat Morningsterová?" Odpoví mužský hlas sarkasticky. Máma rychlé sundá pásku. Je mi hned jasné, že ten hlas poznává. Tiše zašeptá jeho jméno.

"Lucifere?" Zopakuje více nahlas. Táta otevře svou náruč, do které se máma se slzami v očích rozeběhne. Navzájem se láskyplně políbí. Drží se, na můj vkus, až moc dlouho. Lehce zakašlám, abych na sebe upozornila. Oba se otočí mým směrem. V jejich očích vidím, jak jsou oba šťastní. Pár slz mi také uteče. Všichni se navzájem obejmeme.

"Já" vykoktám. "Já jsem dostala takový nápad." Rodiče vykulí oči a čekají, co jim řeknu.

"Chci, aby ste byli konečně spolu. Kdybych měla s někým takové pouto, tak bych s ním chtěla být. A tak jsem dostala takový nápad. Vy dva bude spolu žít tady." V tom mi do toho skočí táta.

"Né že by se mi to nelíbilo, ale moc dobře víš, že se budu muset vrátit." Řekne naléhavě.

"Ne, nemusíš. Vím, že dole musí někdo být. Ale nikdo přeci neříká, že tam musíš být ty. Mohla bych se toho ujmout."

"Ne, já jsem Lucifer, já tam mám být."

"Já jsem zase tvoje dcera. Jsem Morningsterová." Zvednu vznešeně hlavu a zadívám se tátovi do očí. Ten na ně jen nechápavě zírá. Mé oči jsou černé jako černočerná tma. Prohlubeň, do které někdo spadne a už se z ní nikdy nedostane.

"Kam jinam má patřit démon, než do pekla?" Zeptám se. Ani jeden mi neodpoví. Moc dobře vědí, že mám pravdu.

"Nechci, aby se opakovalo to, před dvaceti lety. Belzebub s ostatními jsou toho schopni." Upozorní otec.

"Já je srovnám. Neboj se. Ukážu jim, kdo jsem zač a že si se mnou nemají zahrávat."

Na to už táta nemá žádné jiné námitky. Občas jsem vedla Peklo, když neměl náladu, nebo chtěl mít pár dnů volno.

"Katherine, moje holčičko." Obejme mě máma ubrečená jako želva. Prstem jí šetří slzu.

"Já tam patřím. Jsem si jistá, že to zvládnu. Určitě víc, než tady na Zemi." Ujistím ji. Naposledy se obejmeme. Odstoupím od svých milovaných rodičů. Roztáhni svá černá křídla.

"Já se ještě vrátím." Slíbím. Otočím se čelem vzad a s odrazem vzlétávám.

.
.
.

V Pekle

"Katherine, kde je tvůj otec? Proč tu není s tebou? On tam zůstal?" Vyptává se Belzebub. Umlčím ho gestem své ruky a zamračeným pohledem. Raději sklapne a následuje mě. Dojdu ke schodišti před kamený trůn, kde se zastavím. Chvíli na něj jen tak koukám.

Vydám se pomalu po schodech. Pohladím studené opěradlo trůnu. Otočím se směrem ke všem démonům v Pekle. Hledím na ně z vysoké výšky.

"Pán pekel, můj otec, samotný Lucifer mě pověřil vládou zde. Zde v Pekle. Ode dneška až do odvolání, jsem vaší vládkyní. Pravidla zůstávají stejná..." Než stihnu svůj proslov dokončit, skočí mi do řeči vysoký démon s hadí hlavou. Leviatan.

"Ty nám chceš vládnout? Vždyť nejsi ani z půlky jako tvůj otec! Nemáš dokonce ani pekelnou tvář! Ha, chceš poklonu? To těžko!! Nikdy se ti nepokloním, NIKDY!" Na posledním slově si dal velmi záležet.
Na jeho námitku se jen usměju. Roztáhnu svá křídla a skočím přímo před něj na jedno koleno. Leviatan se zaráží. Postavím se na obě nohy a zadívám se mu do očí.

S děsem přede mnou padne na kolena. Mé vlasy planou rudým žárem. To samé i má křídla. Peří se pomalu ztrácí. Okolo lítá rozžhavené chmíří. Z mých černých křídel se stávají démoní. Pobídnu Leviatana ke slovu. "Co jsi to říkal?"

On se sklopenýma očima zašeptá "nic".

"Vlastně jsem chtěl říct, že vaší vládě věřím, má královno." Vykoktá ze sebe.

Kývnu hlavou a otočím se do davu. Všichni si kleknou na jedno koleno. Společně začnou řvát "ať žije pekelná královna!"

Posadím se na trůn. "Nemáte snad co na práci?" Zaburácím nelidským hlasem. Najednou se začnou démoni hemžit, jak malý šváby. Ten pohled se mi líbí.

Tohle, tohle je můj domov. Domov kam patřím...