Luciferova dcera

11.

Ráno si dám dlouhou sprchu. Sebastián se ještě nevrátil. Bylo okolo deváté ráno. Je mi divné, že by v kostele trávil tak dlouhou chvíli. Uspokojuji se s myšlenkou, že šel do nějaké práce nebo třeba pomoc otci do servisu. Posbíráme si svých pět švestek a vydávám se na okrsek.

Dnes jdu klidným tempem, nemám kam pospíchat. V kantýně si koupím jednu obloženou housku a kafe. Při snídani sleduji policisty, jak běhají s různými papíry sem a tam.

Znovu se zakousnu do housky a upiju kafe z plastového kelímku, které hned vyprsknu, když spatřím mou matku s Maze. Ani jedna se netváří nijak nadšeně. Máma má v rukách štos papírů a zajde do výslechové místnosti. Nechávám svou snídani na stole a vyrážím rychlým tempem za nimi. Otevřu dveře místnosti a obě pozdravím. Zeptám se, zda už na něco přišly. Maze jen kývne k oknu, které je z druhé strany jako zrcadlo. Tam sedí v poutech nějaký kluk.

"Dám svůj nejmilejší nůž za to, že je on ten vrah." Odvědí pyšně Maze. Matka nic neřekne a beze slova odejde z místnosti. Konečně se podívám na podezřelého pořádně. Tam sedí Sebastián. Ruce s pouty má položené na stole a v očích klidný výraz. Vykulím oči a Maze si toho všimne.

"Ty ho znáš, že jo?" Zeptá se s určitou náležitostí. Nemám slov a tak jen kývnu. Do místnosti za zrcadlem vejde matka. Posadí se, položí fotky přes Sebastiána a začne s výslechem.

Zeptá se, zda oběti znal a kde byl v čase vražd.

"Ano, znám je." Řekne s chladným klidem.

"Ta žena chodila k otci do servisu. To samé ten muž. Nemůžete mi nic udělat. Mám dost dobré alibi. Tu noc, co zemřela ta žena, jsem trávil noc s vaší dcerou. To vám ale asi neřekla, že? Ale to je jedno. Tu druhou jsem byl v kostele. Běžte se tam zeptat. Byli tam moji společníci. Měli jsme... určité povinnosti." Na otázku "jaké povinnosti", nechtěl odpovědět. Že prý jsou to nějaké náboženské záležitosti a lidem, jako jsme my, nic do toho není.

Matka se podívala směrem k zrcadlu. Věděla jsem, že mě nemůže vidět, ale i tak jsem na sobě cítila její pohled. Maze mě div nepropálila pohledem a neposlala do vroucích pekel. Jen jsem sklopila oči. Vím, že jsem jim právě podělala možnost chytit vraha. Ale on měl pravdu. Tu noc jsem byla s ním.

Matka vyšla z místnosti a já také. Naše pohledy se setkaly na chodbě. Byla naštvaná. Nedokážu říct, zda přímo na mě, nebo že už nemá žádnou stopu, vodítko, prostě nic, kdo by za to mohl. Práskla s dveřmi a odešla k sobě do kanceláře. Zůstanu tam jen stát. Pocítíme ruku na svém rameni.

"Měla bys raději odejít. Nebude mít na tebe teď náladu." Poradí jedovatě Maze a taky odejde. Zůstanu sama.

Dojdu si pro flašku nějaké levné whisky a jdu s ní do parku. Tam se uvelebím na dřevěné lavičce. Otevřu flašku a kopnu do sebe prvních pár loků. Cítím, jak mi hrdlem projede teplo. Kolem projde parta mladých kluků, co vytahují cigarety. O jednu je požádám a rovnou si ji zapálím. Sedím a kouřím tam jak troska. Hlavou se mi honí různé myšlenky.

Sedím na té zatracené lavičce hodiny a ve flašce už skoro nic není. Zapátrám prsty v kapse u bundy a vyndám dva dolary. Za to si už nic nekoupím. Dopiju poslední lok whisky a flašku hodím do koše, kde se sklo s řinkotem roztříští.

Vydám se z parku nevím kam. Nohy mě zavedou ke kostelu, kde jsme byly s Maze. Vejdu dovnitř a posadím se do jedné z posledních lavic. Nikdy jsem nepochopila, proč se lidi modlí. Boha už zásahy do lidských životů nebaví. Taky proč? Lidi ho zklamali.

Závist, pýcha, znásilňování, rabování, války, vraždy. To všechno už Boha přestalo bavit. Nechce už do jejich životů dále zasahovat. Miloval tyhle bytosti. Byli pro něj jako vlastní děti. A oni ho zklamali. Proto dovolil, aby se mezi lidi dostali nemoci. Chtěl je potrestat. Jenže to nepomohlo. Byli pořád stejní. Tak to Bůh vzdal a nechal, ať se lidstvo zničí samo. Teď církev jen využívá víru kvůli plné peněžence.

Z hlubokých myšlenek mě dostane žena v plášti. Klečí u oltáře a něco rychle mele. Dojdu až k ní a zaposlouchám se. Latina?

"Ehm," upozorním na sebe. "Mohu se vás na něco zeptat?"

Žena pokračuje dál, jako bych tam nebyla. Když se otočím s tím, že odejdu, tak žena promluví.

"Copak bys potřebovala, děvče?" Zvedne se a pohlédne mi do očí.

"Někdo mi nedávno řekl něco latinsky. Chtěla bych vědět, co to znamená." Žena kývne hlavou a usměje se.

"Te gratissimum, inferorum canis exprimamus." Na to se žena nechápavě zašklebí.
"Ten, kdo vám to řekl, asi moc latinsky neumí, protože ta věta zní opravdu zvláštně."
Nejistě začne překládat: "Nemáte zač, pekelná potvoro."

Zvednu jedno obočí. Pekelná potvoro? Buď je to shoda náhod, nebo Sebastián ví, co jsem zač.