Luciferova dcera

12.

Zastavím se před schodištěm a váhám. Přemýšlím, co mám Sebastiánovi říct. Zda se ho na to mám vůbec ptát. Zavrtím hlavou a vydám se nahoru po schodech.

Než zaklepu na dveře jeho bytu, zaslechnu hlasy. Má ruka se zastaví v půlce pohybu a nechám jí zase spadnout vedle těla. Zaposlouchám se. Díky mému lepšímu sluchu nemusím přikládat ucho na dveře. Slyším Sebastiána, jak se baví s nějakou... holkou?

"Nemá ani tušení, kdo já jsem. Víš? V tom je ta výhoda. Dneska jsem ji dokonce urazil a ona o tom ani neví. Oproti Luciferovi ona neumí všechny jazyky." Zasměje se. Odpoví mu ženský hlas.

"Není sice stejná jako on, ale i tak. Musíme si na ni dávat pozor, Sebastiáne. Jseš si jistý, že je zranitelná? Víš přeci, jak to bylo s ním." Odpoví mu naléhavě.

"Noro, to je právě ono. Není vůbec stejná jako její otec. Proto bude zranitelná. On byl a ona je taky. A pokud to je stejné, tak bude zranitelná v blízkosti její pravé lásky. A hádej, do koho se zamilovala?" Oba se začnou hlasitě smát.

Takže oni to vědí. Otázka je, jak? Nikomu jsem o tom neřekla a pochybuji, že někdo z rodiny by to udělal.

Zaklepu na dveře. Než si vlastně uvědomím, co jsem udělala, stojí předemnou Sebastián. Pozve mě dovnitř. Holka tu nikde není. Sednu si na gauč a mlčím.

"Kat, co tu děláš?" Zeptá se.

"Víš kdo jsem." Civí na mě jak na blázna. Dokonce bych mu i uvěřila, že nevím o čem mluvím. Ale to jen v případě, že bych nesměla slyšet jejich rozhovor.

"Moc dobře víš, že jsem dcera Lucifera." Najednou se mu změní výraz ve tváři. Už není veselý a usměvavý. Teď by mě nejraději zabil na místě.

"Jaks na to přišla?" Odpoví s klidem. Postavím se a otočím se čelem k němu. Řeknu mu jeho latinskou větu, se kterou mě tu nechal. Jen se šibalsky usměje. Všimnu si jeho pohledu někam za mě. Rychle se otočím a tam stojí holka držící nůž. Je to ta holka, kterou jsem viděla v kostele s Maze. Čapnu ji za vlasy a prásknu jí hlavou o stůl vedle nás. Zůstane ležet.

Sebastián se na mě vrhne zezadu. Obmotá mi jednu ruku kolem krku a snaží se mi přerušit přísun kyslíku. Začnu hlasitě sýpat. Zaryju mu nehty do ruky, ale jeho stisk nepovoluje. Snažím se s ním bojovat ze všech sil. Ale marně. Dělá se mi černo před očima. Hučí mi v uších. Až nakonec spadnu do hluboké tmy.

"Hej, hej, Katherine!" Volá na mě někdo z dálky. Ten hlas je mi povědomý. Před sebou vidím rozmazanou postavu. Zavolá ještě jednou mé jméno.

"Katherine!" Zaburácí hlas. Zrak se mi konečně vrátí. Předemnou klečí můj otec.

"Jsem rád, že jsi se za mnou přišla podívat, ale moc dobře víš, že ještě na to není čas." Zírám na něj s vykulenýma očima. Rozhlédnu se kolem nás. Jsem zpět v pekle.

"Dělej, vrať se zpátky. A dej tomu idiotovi co proto. Ať pozná, kdo opravdu seš." Řekne otec pyšně. Najednou se začne zase všechno bortit.

Otevřu oči. Ležím pod oknem vedle gauče.

"Vidíš, je mrtvá. Říkal jsem to." Vzpomenu se, co se stalo. V hlavě se ozve otcův hlas. Dej mu co proto. Zabij ho. Pošli ho sem ke mně. Já mu ukážu, co jsme zač.

Zvednu lehce hlavu. Nůž, který držela ta holka, mi leží u nohy. "Musíme ji uklidit." Najednou se ozvou kroky. Položím zpět hlavu a zavřu oči.

Ucítím, jak mi někdo stiskne ramena a snaží se mě zvednout. Rychle si nohou přisunu nůž do ruky a zabodnu ho černovlásce do krku. Ta si stiskne krk a začne se dusit. Po podlaze se ozve tupá rána, jak tělo dopadne na zem. Vyskočím na nohy a zůstanu stát. Hledím tomu grázlovi do očí. Ten jen nehybně stojí a kulí oči na svou parťačku.

"Vždyť si byla mrtvá. Jak je to možný? Já tě přece zabil!" Zařve. Jen se usměju.

"Vůbec netušíš, kdo já jsem. Pochop, že já nejsem jenom dcera Pána pekel, ale také mé matky. A má matka je miláček samotného Boha- kupodivu mého dědečka." Říkám pyšně se smíchem.

"To tys je zabil, že?" Zeptám se. Moc dobře ví, o kom mluvím.

"Byli jsme spokojená milovaná rodina. A ti dva nás rozdělili! Ta děvka, chrápala s mým tátou! Načapal jsem je spolu v autodílně. A máma? Ta se zase tahala s tím, s tím chudákem. Doma se oba jenom hádali! Proto jsem chodil do kostela. Za mým dědou. To on mi všechno pověděl o Luciferovi. O jeho plánu, jak ho zabít. Svěřil mi tohle břemeno. Musím chránit náš domov před takovými, jako jsi ty!" Mýchaly se v něm emoce. Vztek, smutek a pocit, že prohrál.

Dojdu k němu. Zadívám se mu hluboko do očí. Dám mu moje ruce na hlavu a pohladím ho. Nakloním se mu k uchu a zašeptám: "Užij si to dole s tátou. A neboj, přijdu se za tebou podívat." Usmějubse a zakroutím mu krkem. Ozve se křupnutí, jak jsem mu zlomila vaz. Tělo dopadne na zem.

Překročím ho. V kuchyni otevřu zásuvku. Vezmu papír a tužku. Na papír napíšu pár slov. Přehnu ho a položím na kuchyňskou linku. Těla nechám ležet a opouštím byt.