Ta Pravá[DOKONČENO]

Část XXXIII.

Zrovna jsem vylezla z koupelny, když jsem zaslechla zvonit telefon. Audrey jsem nikde neviděla a tak jsem se k němu vydala.

„ Dee, to jsi hluchá nebo, co? Zvoní ti tu telefon, řekla bych, že práce!" zvolala jsem nahlas a snažila si vysušit již své dlouhé vlasy.

„ Tak to vezmi, že zavolám za deset minut! Oblékám se!" ozvalo se nazpět a já nad tím jen zakroutila hlavou. Došla jsem k telefonu a podívala se na displej. Nechápala jsem, že si lidé skrývají svá čísla a tak jsem hovor zvedla.

„ Davisová, kdo je to?" zeptala jsem se otráveně a doufala, že se objeví Audrey.

„ Audrey Davisová?"

„ Ne, Scarlett Davisová. Mám jí něco vyřídit?"

„ Jen, že jí volal poručík McCartney a zastavím se za ní za hodinu v práci, kvůli té krádeži auta," řekl a já překvapeně zalapala po dechu. Někdo jí ukradl služební auto a vůbec se o tom nezmínila.

„ Dobře, vyřídím jí to, nashledanou," řekla jsem položila telefon na stůl. Přitáhla jsem si pásek u županu a kolem krku nechala ručník. Rozešla jsem se do ložnice, kde se Audrey nacházela.

„ Volal ti poručík McCartney, kvůli krádeži auta. Proč jsi mi neřekla, že ti někdo ukradl služební auto?" řekla jsem a ona se na mě překvapeně podívala. Došla ke mě a pevně mě objala a políbila mě na tvář.

„ Měla jsi hodně práce a starosti. Nechtěla jsem tě tím nějak zatěžovat a prodělávat ti starosti."

„ Žádný starosti, by jsi mi nepřidělala. Vzala jsem si tě a tak bych občas ráda věděla, co se stalo. Obzvlášť takovéhle věci," řekla jsem a usmála jsem se. Sama jsem se dala do oblékání, protože mě čekala důležitá zakázka a tak jsem nemohla mít zpoždění.

„ A co ti řekl? Máš mi něco vyřídit?"

„ Jo, že za hodinu se staví za tebou v práci. Asi má nějaké informace. Já se dám dohromady a za hodinu mám někoho vyzvednout na letišti," řekla jsem a začala si sušit vlasy. Když jsem se do Londýna přistěhovala, vlasy jsem měla krátké a díky tomuto jsem se změnila až k nepoznání.

„ Už jsem ti říkala, že ti to s těmi dlouhými vlasy sluší?" zeptala se Audrey a ze zadu mě objala. Opřela jsem se o ní a usmála se.

„ Říkáš mi to skoro pořád, ale to nevadí. V kolik dneska končíš?" zeptala jsem se už trochu posmutněle a otočila se. Poslední dobou jsme obě trávily v práci více času a o to méně se viděli. Ale v době volna jsme si to dokázaly vynahradit.

„ Dnes bych mohla přijet brzy. Vidím to tak v pět hodin, ale raději ti ještě napíšu."

„ Já jen, aby jsi tu byla až přijde Marcus. Má přijít v sedm a nerada bych s ním něco řešila sama," odpověděla jsem a ona jen zakroutila hlavou.

„ Neboj se, v sedm už budu dávno doma a ty také. Říkala jsi, že poslední jízdu máš ve čtyři ne?"

„ Přesně tak, protože pak to přebírá Liam. Miluji tě, Dee," šeptla jsem jí už do ucha a ona mě políbila.

„ Já tebe také, ale teď už musím jet," odpověděla a naposledy spojila naše rty. Poté odešla z ložnice a po chvíli jsem slyšela jen zavření vchodových dveří. Ještě chvíli jsem stála u zrcadla a usmívala se. Když jsem se podívala na hodiny, začala jsem se rychle oblékat a o několik minut později, už startovala auto. Čekala mě cesta na letiště, která mi minimálně 40 minut zabere. Kdybych věděla, kdo je ta osoba, kterou mám vyzvednout, nikdy bych jízdu nevzala.