Ta Pravá[DOKONČENO]

Kapitola III.

Ještě dlouho jsme si s Carlem povídali a já chvílemi měla pocit, že semnou flirtuje. Z rozhovoru nás vyrušil telefon Carla, který zvonil, jakoby šlo někomu o život.

„ Ano, Demi? Už chceš jet?" zeptal se a já se zvedla. Vše jsem nandala na tác a odešla si pro zbytek oblečení. Když jsem se vrátila, byl už připravený,ale úsměv, který mu před chvílí hrál na tváři, zmizel.

„ V kolik tam má být, že už chce jet?" zeptala jsem se otráveně a zapnula jsem si sako. Poté jsem došla ke Carlovi a vyšla ven dveřmi, které mi gentlemansky otevřel.

„ Jedeme za patnáct minut, ale prý chce s tebou mluvit a tak tě mám přivést."

„ Ona chce semnou mluvit? To je divné, nikdy semnou nemluví soukromě. Asi už mě má dost a chce mě vyhodit," odpověděla jsem a tím si vysloužila pohlavek od Carla. Jeho pohled byl dostatečně naštvaný a tak jsem se zasmála. Kdybych věděla, že ho tímhle naštvu, nic bych neříkala a prostě se k ní vydala.

„ Tohle, už nechci nikdy slyšet. Navíc, nemůže tě vyhodit, protože by jí neměl kdo vozit po městě," odpověděl a já mu musela dát za pravdu. Ovšem, trápila mne otázka, co po mě může chtít. O tom, že by zaslechla to, co jsem řekla v autě, jsem si mohla nechat jen zdát. Ale přála bych si to. Aspoň bych věděla jak na tom jsem.
Měla bys žít realitou a ne snem. Řekla jsem si v duchu a s nádechem vešla do vily, která jí patřila. Ocitla jsem se v menší hale. Na zemi byli položené černobílé dlaždice a zdi byli do červené barvy. Skříně byli nejnovějšího stylu a občas se na zdi objevila nějaká její fotka s fanouškem.

„ Tak tady jste, pojďte zamnou do obýváku, sedneme si k tomu," ozvalo se po mé levé ruce a tím mne vytrhla s přemýšlení a rozhlížení se kolem sebe. Poslušně jsem se s Carlem vydala do obýváku. I na něm byla znát nervozita, protože netušil, co se bude dít.

„ Slečno Lovato, stalo se něco? Normálně mne nezvete k sobě domů," řekla jsem váhavě a zastavila se v obývacím pokoji. Ukázala na její kožený gauč a já se posadila. Vedle mě se posadil Carl a přehodil si jednu nohu přes druhou.

„ Začala jsem si všímat určitých věcí, které by jsem od vás chtěla slyšet osobně. Jestli pak máte tušení, nač narážím," začala opatrně a bedlivě sledovala mě s Carlem. Zpříma jsem se jí dívala do očí a snažila se vyčíst, kam otázkou míří. Bylo to zvláštní, pohledem ani na chvilku neuhnula, nechala mě se topit v jejích očích.

„ Můžete nám říci, kam tím míříte? Protože já nemám sebemenší tušení, o čem je řeč," odpověděl Carl a podíval se kamsi za sebe. Vypadal nepřítomně, ale když svůj pohled obrátil zpět k Demi, byl klidnější.

„ Mluvím o vašem milostném vztahu ze, kterého nejsem nadšená," řekla a já na ní překvapeně vykulila oči. Musela jsem párkrát zamrkat, abych se ujistila, že je to pravda. Poté jsme se s Carlem rozesmály a já nad tím jen zakroutila hlavou.

„ Carle, my spolu něco máme? Protože, já o ničem nevím," odpověděla jsem a podívala se ke Carlovi. Svírala mne neskutečná úzkost, která způsobovala neuvěřitelné sucho v mých ústech.

„ Jsme pouze přátelé, pokud ty necítíš něco jiného. O čemž pochybuji. A Demi, jak tě tahle blbost napadla?" odpověděl a pohlédl následně k Demi, kterou tahle šílenost napadla. Snad jsem věřila, že zjistila, co k ní cítím a kvůli tomu semnou chce mluvit. Spletla jsem se a o to více mi to bylo líto.

„ Dobře, budu tomu věřit. Další věc je, že potřebuji, aby jste dojela s Alison pro její věci, pár dní se tu zdrží," řekla a já na sucho polkla. Chvílemi jsem doufala, že špatně slyším a nebo jde o pouhý sen. Byla to krutá pravda, která mi tlačila slzy do očí.

„ Ať si zařídí odvoz sama, já vozím jenom vás. A žádnou cizí holku, vozit nebudu."

„ Platím vás za to, takže jí odvezete. Jinak vám snížím plat," odpověděla a já vstala z gauče. Carl na mě nechápavě koukal a gestem mi naznačil ať si sednu zpět. Jen jsem zakroutila hlavou a sledovala pobavený výraz Demi. Nevím, co jí pobavilo, ale já se cítila čím dál tím hůř.

„ Vaše peníze, strčte si je třeba za klobouk. A pokud mě hodláte vyhodit, udělejte to, protože jinde si mě budou vážit mnohem víc," řekla jsem a dala se k odchodu. Carl zůstal sedět a v domě zavládlo ticho. Najednou jsem na své paži ucítila pevný stisk a tak jsem se otočila. Stála tam ona, sledovala mě a vypadala dost naštvaně.

„ Bacha na jazyk, mladá dámo. Tímhle jednáním, o místo můžete přijít rychle," odpověděla a pustila mě.

„ Chcete-li mě vyhodit,udělejte to. Aspoň budu vědět, že jsem snila o nemožném," odpověděla jsem a odešla. Nechala jsem jí tam s nechápajícím výrazem ve tvář, ale úleva nepřišla. Chtělo se mi plakat, ale pořád jsem se snažila být silná a držet slzy za očními víčky. Jakmile jsem zavřela dveře od svého domku, nechala jsem jim volnou cestu a se slzami se svezla po dveřích na zem.