Ta Pravá[DOKONČENO]

Část LIII.

Ráno jsem se vzbudila kolem osmé. Hlava mě bolela jako kdyby mi do ní někdo hřebíky zatloukal.

„ Na stole máš prášek a vodu. Jak ti je?" ozvala se Jane a já se opatrně posadila.

„ Hrozně zle, kolik sem toho vypila?"

„ Hodně, říkala jsi, že dnes letíš do Londýna," odpověděla a já sklonila hlavu.

„ Taky, že ano. V sedm večer odlétám, myslela jsem to vážně."

„ Scarlett, rozmysli si to. Může to být ta největší chyba."

„ A zrovna ty mluvíš o chybě? Nebylo ti hloupý spát s vdanou ženskou? Nebylo ti hloupý jí zadat ať se rozvede?" řekla jsem znovu se slzami a přitom se na ní dívala. „ To podle tebe chyba nebyla? Jak dlouho to opravdu víš?"

„ Já vím, že to byla chyba. Kdybych věděla, že je vdaná, nikdy bych s ní vztah neudržovala. Myslíš, že mi to bylo po těch čtyřech měsících příjemné?"

„ Trvalo to čtyři měsíce? Mě tvrdila, že chodí do práce. Přitom byla s tebou. Musím pryč. Při představě vás dvou je mi zle," řekla jsem a zvedla se. Jane stála u stolu a jen mě sledovala. Nesnažila se mě zastavit a nic neříkala.

„ Scarlett, omlouvám se. Tohle sem nikdy nechtěla. Kdybych to věděla, nikdy by k tomu nedošlo."

„ Kdybych se nezeptala, pokračovalo by to dál. A to nejspíše i tady. Miluješ jí?" zeptala jsem se a ona na mě nechápavě pohlédla.

„ Na tom nezáleží. Jdi za ní a promluvte si. Já, jako bych tu nebyla," řekla a já odešla z pokoje. Vydala jsem se do pokoje za Audrey. Když sem vešla do pokoje, seděla na posteli a po tvářích jí stékaly slzy. Když zvedla hlavu, vypadalo to, že snad vůbec nespala.

„ Proč? Nechápu to! Vůbec nic nechápu!" řekla jsem a začala sbírat svoje tašky.

„ Já nevím. Celé to byl omyl, který se neměl stát."

„ Omyl, co trval čtyři měsíce? Spala jsi semnou a zároveň sní! Víš jak mi teď je? A k tomu jsi uvažovala nad rozvodem? Užij si dovolenou, já odjíždím. Na tohle nemám," řekla jsem a chystala se k odchodu. Dee mě hbitě chytila za ruku a přitáhla k sobě. Plakala, jedna slza střídala druhou.

„ Neodcházej, zůstaň tady. Miluji tě a nikdy bych tě neopustila. Už se to nikdy nestane."

„ Dee, já tě miluji. Moc tě miluji, ale tohle je na mě silné kafe. Aspoň vím, proč ti jde o ty peníze."

„ Omlouvám se, co mám udělat, abys mi odpustila? Sbalit věci a vrátit se do Londýna? Vrátím se s tebou, jen proto, abych tě neztratila."

„ Ne, nejezdi. Chci být sama. A neexistuje možnost, která by mě přiměla ti odpustit," řekla jsem a než stačila jakkoliv zareagovat, pokoj sem opustila. Venku jsem nasedla do prvního taxíku a vydala se na letiště. Slzy mi po tvářích stékaly samovolně a v hlavě mi běžela spousta otázek. Nechápala jsem nic a snad to ani chápat nechtěla. Doufala jsem, že mě doběhne a aspoň se vnutí. Neudělala to. Zůstala na pokoji a zastavit se mě pokusila jen jednou a zoufalým způsobem. Milovala jsem jí, ale nevěra byla něco, co jsem nedokázala pochopit. Neskutečně to bolelo, jako bych prožívala minulost. Na letišti jsem se vydala rovnou ke kontrole, abych měla jistotu odletu. Mnohem horší bylo zjištění, že nepřijela a já si letadla usedla sama s cizími pasažéry. Zůstala tam s ní.

„ Jsi ještě v Londýně?" byl můj email jedinému člověku, který mi mohl pomoci. Neměla jsem už ani sílu brečet a obviňovat sama sebe.

„ Jsem, proč?" Byla odpověď, kterou jsem očekávala. Domluvili jsme se, že mě vyzvedne za pět hodin na letišti.

Koho bude žádat o radu a pomoc? Kdo je osoba, která jí má vyzvednout? Může se to ještě mezi Dee a Scarlett srovnat? Proč jí třeba nedostihla a zůstala tam? Je jí snad Jane přednější?