Ta Pravá[DOKONČENO]

Část XLVII.

Když jsem se druhý den vzbudila, v domě bylo naprosté ticho. Čekala bych, že se pokusí mi udělat radost, či se omluvit. Ale nic takového se nedělo. Takovéhle ticho tu ještě ráno nebylo a bylo to hodně zvláštní. Pomalu jsem se posadila a rozhodla se zjistit zda je vůbec doma. Měla být, protože měla stejně jako já volno. Když jsem otevřela dveře do ložnice, pochopila jsem, proč je v domě ticho. Měla sluchátka a zřejmě se dívala na nějaký film. Jakoby jí bylo jedno, co se předešlý den stalo. Ležela na břiše a tak ani netušila, že jsem v pokoji. Tiše jsem se přiblížila, abych zjistila, co dělá, ale zřejmě to nebyl dobrý krok. S někým si psala a probírala naše osobní problémy. Sundala jsem jí sluchátka a sledovala její překvapený výraz.

„ Tohle by jsme měli řešit spolu, nemyslíš? Jak to můžeš řešit s cizím člověkem?"

„ Není to cizí člověk. Je to dobrá kamarádka a potřebovala jsem to s někým probrat. Protože s nikým jiným se o tom bavit nedá."

„ A já jsem snad nikdo? Co kdyby jsi přišla dolů a řešily jsme to spolu? Tohle je sakra naše soukromí!"

„ S tebou? Koukej jak se opět chováš. A neměj strach, protože zase tak intimní věci nerozebíráme," odpověděla a já se bezradně posadila na postel.

„ Ani by mě to nepřekvapilo, kdyby jste něco takového řešily. Pokud už řešíte tohle, nebude to trvat dlouho," řekla jsem, ale vzápětí jsem toho litovala. Opět jsme se začaly hádat a to mě mrzelo. Nikdy jsme se takhle nehádaly. Až od včerejšího večera.

„ Mimochodem, letí s námi. Akorát bude na jiném pokoji. Bez radši pryč, protože bych se znovu nerada hádala. Odjíždíme ve tři ráno. V šest nám to letí," řekla chladně a znovu se ke mě otočila zády.

„ Dovolená ve třech, to je vážně skvělé. Čekala jsem, že se třeba omluvíš, ale asi jsem se spletla. Mohu si tu aspoň sbalit věci?"

„ Nemám se proč omlouvat, řekla jsem jen pravdu. A je to tady i tvoje, takže si dělej, co chceš," řekla a nandala si znovu sluchátka. Brala jsem to jako celkové ukončení naší konverzace a dala se do balení. Měla jsem zabaleno za necelé dvě hodiny a Dee si mě vůbec nevšímala. Byla do konverzace tak zabraná, že netušila, co se kolem ní děje. Stále jsem přemýšlela jak docílit nějakého usmíření, ale každý nápad jsem ihned zavrhla. Samozřejmě i mezi nápady byl pokus o nějakou romantiku, či snad milování, ale naše situace vyžadovala slovní řešení. Ale o to nestála Dee. Nevěděla jsem proč, ale kdesi uvnitř mě byl strach, že člověk se, kterým si píše, nebude jen kamarádka. V každém vztahu se jednou ocitne krize, ale každý to řeší mezi čtyřma očima. Ona to řešila s někým, koho jsem neznala a neměl do toho, co mluvit. Napadala mě otázka, zda mám vůbec letět, zda jí nebudu jen překážet. Ale nakonec jsem vzala sbalený kufr a odnesla ho ke dveřím, kde byla jistota, že ho nezapomenu. Ještě jsem zavolala do práce a dala instrukce, aby se tam bezemne obešli, poté jsem odešla do kuchyně a začala si dělat kávu a něco k jídlu.

„ Co tě štve na tom, že jede i někdo z mých přátel?" ozvalo se kousek odemne a já leknutím naskočila.

„ Neštve, jen mě to mrzí. Měla to být naše dovolená. Mrzí mě, že mě vyčteš každou libru, ale cizímu to zaplatíš také. Budeš jí to také potom vyčítat jako mě? Nebo snad je mezi vámi víc, než přátelství?"

„ Co, prosím? Jak si můžeš myslet, že d ní něco mám? Je to jen kamarádka. A proto jí nic vyčítat nebudu. Udělala pro mě strašně moc."

„ Já jsem tvoje žena, Dee! Já pro tebe udělala mnohem víc. Co se to s tebou děje? Všechny peníze dáváme za nás obě a ne jedna za druhou. Jdu do města a přenocuji na hotelu. Sejdeme se na letišti," řekla jsem a držela za očními víčky slzy. Hrozně se změnila a já netušila, co za tím je. Štvalo mě to a hrozně moc. Nikdy mi nic nevyčítala, ale poslední dobou jí vadilo všechno. Nedokázala jsem s ní být v jednom bytě. Musela jsem pryč. Pokládala jsem si jen jednu otázku, co zatím je?

Proč se tak Dee změnila? Jaky tohle může mít důvod? Spraví se to snad mezi Dee a Scar nebo nepomůže ani dovolená?