Ta Pravá[DOKONČENO]

Část XLIII.

Už to byli dvě hodiny od schůze a já vyřizovala důležité papíry a vedla občas konverzaci s řidiči. Byla jsem naštvaná, že se nikdo k chybě nepřiznal a přemýšlela jsem jak je k tomu donutit.

„ Mohu dál?" ozvalo se kousek od dveří a já pozvedla hlavu od počítače. Ve dveřích stála Audrey a v rukou měla dvě krabičky s jídlem.

„ Proč se ptáš? Ty můžeš kdykoliv," řekla jsem s úsměvem a když odložila jídlo na stůl obešla jsem ho, objala jí a dlouze políbila.

„ Jak to vypadá? Už jsi to nějak vyřešila?" zeptala se a já zakroutila hlavou. Podala jsem nám oběma příbor a posadila se zpátky ke stolu. Audrey si vzala židlí vedle mě a dala se do jídla.

„ Všichni dělají, že jsou v tom nevinně a nikdo není ochotný nic přiznat. Nechápu jak to někdo mohl dovolit. Každý ví, že auta si domů brát nesmí, pokud to já sama nedovolím. Pokud se někdo nepřizná, všem půjde 50% z platu dolů. Kromě řidičů," řekla jsem stále naštvaně a strčila si do úst další sousto.

„ A, co svolat ještě jednu schůzi, kde tohle řekneš? Půjdu na ní také, přeci jen jsem tvůj společník, takže do toho mám, co mluvit. A třeba donutíme toho, co tohle zavinil, aby se přiznal," řekla a já se zarazila. V klidu jsem spolkla to, co jsem měla v ústech a zamyslela se nad tím. Za tu dobu jsem úplně zapomněla, že Audrey je můj firemní společník a mohla by mi s tímhle pomocí.

„ Skvělý nápad, ale jak toho chceš docílit? Pokud jsem to nedokázala já, nedokážeš to ty," řekla jsem beznadějně a odložila prázdný obal od jídla. Audrey udělala to samé a poté si sedla obkročmo na mě.

„ Nevěříš mi snad?" zeptala se a lehce mě políbila na rty a následně na krk.

„ V tomhle ano, ale nevěřím, že donutíš někoho, aby přiznal svojí chybu. A nevím zda je tohle dobrý nápad, kdokoliv sem může vejít," řekla jsem a ona se pousmála. Začala mě nejdříve pomalu líbat a rukama vyhledala moje knoflíky u košile. Když se chystala mi sundat košili a já při jejích polibcích na krk tiše vzdychla, ozvalo se zaklepání na dveře.

„ Moment!" zvolala jsem a začala se hned upravovat.„ Říkala jsem ti to," šeptla jsem k Audrey a ta se taky rychle upravila. Po mém otevření dveří vešla do kanceláře Lucy. Žena, která pro mě pracovala jako asistentka a občas jako zástupce.

„ Doufám, že vás neruším. Chtěla bych něco probrat a pak, jsou tu zájemci o práci," řekla a já se pousmála. Lehce jsem si ještě otřela rty a pohlédla k Audrey.

„ Tak mi sem pošlete jednoho z nich a pak si můžeme promluvit," řekla jsem a ona odešla. Jen jsem pokrčila rameny a posadila se zpět vedle Audrey. Prozradila jsem jí svůj plán se zájemci. Už jsem měla vybráno, ale stejně jsem je musela vyslechnout a chvíli je nechat v napětí.

„ Myslíš, že chce řešit ten problém?" zeptala se Audrey a já se zamyslela. Otázka to byla dobrá, ale nevěřila jsem tomu, že by v tom zrovna ona mohla mít prsty.

„ Netuším, ale to se dozvíme," řekla jsem a postavila se. Do kanceláře vešel vyšší muž s krátkými černými vlasy. Mohlo mu být něco kolem třiceti.

„ Dobrý den, jsem Jeffrey Cleveland," řekl a natáhl ke mě ruku.

„ Dobrý den, Scarlet Davisová, ředitelka. A tohle je Audrey Davisová, společník firmy," odpověděla jsem a jeho ruku přijala. To samé udělala i Audrey a poté jsme se posadili. Ve zkratce jsme se o něm něco dozvěděli a občas se i na něco zeptali. Byl to jeden z lidí, které jsem chtěla přijmout a proto nebyl důvod ho více trápit. Poslala jsem ho ven a nechala si zavolat dalšího ze zájemců.