Ta Pravá[DOKONČENO]

Část XV.

Chvíli jsem váhala zda mám skutečně sednout do auta a jet za ní autem, ale po chvíli jsem nad tím přestala přemýšlet a sedla do auta. Když jsem se rozjela, všimla jsem si Tes, která stála za oknem a sledovala mě. Sešlápla jsem plyn trochu více a dala se směrem k bydlišti Demi. Nevěděla jsem, co od toho setkání vlastně čekám, ale moc dobře jsem věděla, co musím udělat. Potřebovala jsem to celé uzavřít, abych mohla jít dál. V tuhle chvíli jsem to nedokázala. Pořád jsem tak nějak doufala, že se Demi omluví a vše mi vysvětlí. Že se k ní vrátím a vše bude naprosto dokonalé. Když jsem dojela před její dům, všimla jsem si, že před domem nemá žádnou ochranku. Buď ještě nikoho nesehnala, nebo jsou všichni uvnitř. Zaparkovala jsem u brány a vystoupila. Měla jsem štěstí, že brána byla odemčená a já tak měla možnost proklouznout až k domu. Chvíli jsem váhala nad tím, zda mám vůbec zaklepat, ale vyřešila to za mne žena v obleku.

,, Kdo jste a, co tu chcete?" zeptala se mě a zvědavě si mě prohlížela. Byla jsem překvapená, jak rychle mě vystřídala. Tvrdila mi, že jsem nejlepší a o jinou by zájem neměla, ale teď jsem viděla jak mi lhala. Byla jsem snadno vyměnitelná.

,, Kdo jsem, to vás zajímat nemusí. Jdu za Demi, protože ona už bude vědět moc dobře, kdo jsem," odpověděla jsem a než stačila cokoliv říct protáhla jsem se kolem ní do domu a automaticky začala vyhledávat Demi. Zamířila jsem do obýváku a následně do kuchyně, ale ani v jedné z místností jsem jí nenašla.

,, Demi, máš tu návštěvu!" zvolala ona žena, ale to už jsem byla v horním patře a chystala se otevřít dveře od pokoje, který patřil Demi. Ty se vzápětí otevřeli a mi stanuly tváří v tvář. Je uhnula a nechala mne vejít dovnitř. V tuhle chvíli jsem začala litovat toho, že jsem vůbec přišla. Všechno na mě začalo znovu dopadat a já se cítila čím dál tím hůře.

,, Co tady děláš? Něco jsi si zapomněla?" zeptala se a já přešla k oknu a opřela se. Překvapovalo mě, že jí nenapadá nic jiného. Skutečně všechno hrála a brala mě jen jako svého zaměstnance? V hlavě mi běžela spousta otázek, které potřebovali odpověď.

,, Ne, nic jsem si nezapomněla. Ale chci si promluvit, protože jinak tohle nezvládnu. Nemohu jít dál, pokud nebudu znát pravdu," odpověděla jsem a pohlédla k ní. Seděla na posteli a dívala se do země. 

,, Jakou pravdu? O čem chceš mluvit? Všechno jsi vyřešila, aniž bys počkala třeba do rána. Mohly jsme si vše vysvětlit," odpověděla a já se pousmála. Přemýšlela jsem nad tím, zda si ze mě dělá jen srandu, nebo to myslí opravdu vážně.

,, Co by jsme si asi vysvětlovali? To, že jsi si tam užívala s jinou ve chvíli kdy jsme měli mít společnou večeři? Že jsi mi nabídla, aby jsem se k vám připojila?"

,, Neuvědomovala jsem si, co dělám. Všechno mi došlo ve chvíli, kdy jsem se ráno probrala. Byla jsem pitomá a ztratila všechno, Skvělého bodyguarda, skvělou řidičku a možná i tu nejlepší holku," odpověděla a já jen nevěřícně zakroutila hlavou. Říkala to vše ve chvíli, kdy jsem byla rozhodnutá vše uzavřít a jít dál. 

,, Carl, je zcela v pohodě, nějak ho to netrápí. Já už taky práci mít budu, ale to je to nejmenší, co mě trápí. Záleželo mi na tobě a skutečně jsem se po dlouhé době zamilovala, kvůli téhle práci jsem opustila svojí přítelkyni. Někoho kdo mne miloval."

,, Tak se k ní vrať a požádej jí o odpuštění. Se mnou bys šťastná nebyla. Neumím žít spořádaný život a neužívat si. Nejsem někdo, kdo by ti dokázal být věrný."

,,  Dokázala bys to, ale musela by jsi mě opravdu milovat. Zeptám se tě na rovinu, milovala jsi mě vůbec, nebo to byla jen nějaká tvoje hra?"

,, Nebyla to hra. Měla jsem tě ráda, ale  ne tolik, aby z toho byl vztah. Jen by jsme si užívaly, ale víc by z toho nebylo. Jen bych ti ublížila," řekla a došla ke mě. Dívala se mi zpříma do očí a poté udělala to, co bych čekala ze všeho nejméně. Políbila mne na tvář a lehce objala. 

,, Zapomeň na mě i na to, co se stalo. Musíš jít dál a žít. Pokud máš šanci se vrátit k ní, udělej to. Se mnou bys nezažila nic krásného a jen by jsi se trápila," odpověděla a já se usmála. V tuhle chvíli jsem věděla, že nemělo cenu se trápit. Dala mi snad i své svolení k tomu, abych šla dál a to pro mne bylo důležité.

,, Asi bych ti měla poděkovat, ale nějak nemohu. Kdybys, cokoliv potřebovala, třeba někam odvézt, nebo si třeba popovídat, zavolej. I když už máš místo mne náhradu." 

,, Není to náhrada za tebe, ale za Carla. A je to jen dočasné. Jinak, to samé platí pro tebe, kdyby jsi cokoliv potřebovala, stačí se ozvat," odpověděla a já s klidem opustila pokoj. hned jsem zamířila k autu a naposled se ohlédla k oknu v horním patře. Sledovala mne a snad i z toho byla nešťastná, ale sama to ukončila a poslala mě dál. Sedla jsem do svého auta a vydala se zpět k Tess, plán byl jasný. Začít zcela od nuly a promluvit s Carlem. Věřila jsem, že i on bude mít radost.

Tak jaký máte názor na tuto kapitolu? Námitky, nápady? Skutečně to celé Demi myslela vážně? A má vůbec Scarlett, nějakou šanci, dát vše do pořádku? Nebo jí  Tess odmítne? A co když si vše Demi rozmyslí a uvědomí si, co ztratila? Čemu by měla dát Scarlett šanci?