Ta Pravá[DOKONČENO]

XXXV.

Dlouho jsem se vzpamatovávala z toho, co se na pokoji stalo. Mohla jsem něco tušit, ale nechtěla jsem si to připustit. Celé tři roky se nikdo neobjevil a teď by o mě měl někdo zájem. Z přemýšlení mě vytrhl telefon na, kterém svítilo jméno mojí ženy.

„ Zlato, copak se děje? Jedu teď pro zákazníka," řekla jsem mile a věnovala veškerou pozornost řízení.

„ Ty ještě nekončíš? Vždyť jsou čtyři hodiny," ozvalo se a já se usmála. Bylo to krásné, že o mě měl někdo starost. A od Audrey mě to neskutečně těšilo.

„ Musím odvézt ještě dva lidi, kolega jel mimo město. Pak přijedu, co nejrychleji to půjde."

„ Dobře, tak jezdi opatrně a budu na tebe čekat," řekla a já poté položila telefon. Stále jsem si nebyl jistá zda jí mám říci, co se stalo, nebo mlčet. Věděla jsem, že se to může dozvědět, protože nás třeba někdo spolu viděl. Když jsem odvezla všechny zákazníky a předala kolegovi dispečink, rozjela jsem se domů. Cestou jsem koupila menší květinu a těšila se na společný večer.

„ Dee, jsem doma!" zvolala jsem už z chodby a zula si boty. Rozešla jsem se do obýváku a našla tam sedící Audrey. Dívala se na televizi a tak mě zřejmě ani nezaregistrovala. To se mi potvrdilo ve chvíli, kdy jsem jí před tvář dala květinu a ona se lekla.

„ Nemůžeš mě takhle děsit. Aspoň se můžeš ozvat," řekla a políbila mě. Polibek jsem jí opětovala a usmála se.

„ Sedni si, udělám ti něco k jídlu. Myslím, že hlad máš určitě, že?"

„ Ano, mám. Celý den jsem nic nejedla. Neměla jsem na to čas. Co jsi dělala dobrého?" zeptala jsem se a unaveně se posadila na gauč. 

„ Ale měla by jsi něco sníst. Je vedro a tělo potřebuje i jídlo, ne jen vodu. Dělala jsem jen obložený talíř a pecivo. A bylo dneska vše v pohodě?" zeptala se a odešla do kuchyně. Nevěděla jsem, zda to bude správné, ale říci jsem jí to musela.

„ Dá se říci, že ano, proč se ptáš?" zeptala jsem se a vzala si od ní oba talíře. S chutí jsem se zakousla do rohlíku s máslem a k tomu si vzala kousek papriky. „ A chtěla bych ti něco říci. Je to pro mě důležité."

„ Tak povídej, pokud je to důležité. Ale, nechceš se nejdříve najíst."

„ Ten první zákazník, jak jsem za ním jela ráno na letiště, jde o toto. Byla to moje bývalá zaměstnavatelka a vlastně i někdo, do koho jsem byla hodně zamilovaná," začala jsem a sledovala Audrey, která mě pozorně poslouchala. Nevypadala nijak překvapeně, spíše naopak. V jejích očích se trávil strach. Když jsem spolkla sousto, vzala jsem jí za ruce.

„ Chceš mě opustit, že?" zeptala se najednou a já věděla, že potlačuje slzy. Oči se jí leskly a zrychleně dýchala.

„ Dee, miluji tě a proto jsem si tě vzala. Nikdy tě opustit nehodlám. Jsi pro mě vším," řekla jsem s úsměvem a rychle spojila naše rty. Polibek mi opětovala a prohloubila jej.

„ Tak, proč mi to říkáš?"

„ Protože chtěla, abych s ní šla na pokoj. Že si chce jen promluvit, ale nechtěla. Políbila mě," řekla jsem se skloněnou hlavou a sledovala své ruce, které byli spojené s jejíma.

„ Jsem ráda, že jsi mi to řekla. Taky tě miluji, ale teď si někam na chvíli odskočím."

„ Kam jedeš?" zeptala jsem se a sledovala jak se obouvá a bere si klíčky od auta.

„ Do Four seasons do pokoje 303," řekla a odešla. Chvíli jsem jen seděla a přemýšlela proč tam jede. Když mi došlo, že v tom pokoji je Demi, vyskočila jsem na nohy a vyběhla ven. Viděla jsem jen odjíždět auto, které mířilo pryč od domu.„ Jak ví, že je zrovna tam? Já se o tom nezmínila," říkala jsem si pro sebe a ze stoli vzala klíčky od auta. Rychle jsem se vydala za ní a doufala, že se nic nestane. Jediné, co jsem chtěla ze všeho nejméně bylo, aby se dostala do problémů.

Jak se Dee dozvěděla, kde Demi je? Řekl jí to snad někdo? A, co se může odehrát? Může se Dee skutečně dostat do problémů? Nebo si jde jen s Demi promluvit?