Ta Pravá[DOKONČENO]

Část XII.

Zastavily jsme před menším domkem, který obývala má bývalá přítelkyně. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsme s Carlem vystoupily a vydaly se ke dveřím.

„ Máš strach?" zeptal se mě najednou a já se na něj podívala. Nevěděla jsem, co cítím. V tuhle chvíli jsem vnímala jen bolest, která svírala mé srdce.

„ Nevím. Nevím, co cítím. Jediné, co dokážu vnímat je jen bolest v srdci," řekla jsem zklesle a pomalu vyšla několik schodů ke dveřím. Když jsem pozvedla ruku ke zvonku, klepala se mi. Nevěděla jsem, co mám čekat, jak se ke mě zachová. Když jsem odešla, nenáviděla mě. Opustila jsem jí bez sebemenšího důvodu. Nedokázala to tenkrát pochopit a snad bych já teď chápala, kdyby mě poslala pryč. Můj prst zmáčkl tlačítko zvonku a domem se rozezněl zvuk, který jsme tenkrát společně nesnášely.

„ Tady si asi vážně neodpočinu!" ozvalo se domem a já se pousmála. Úsměv ovšem zmizel ve chvíli kdy otevřela. Byla rozespalá a kruhy pod očima říkaly, že v noci nespala skoro vůbec. I tak byla stále okouzlující.

„ Ahoj, neruším?" zeptala jsem se a až v tu chvíli si uvědomila, jak hloupě otázka vyzněla. Byla překvapená a chvíli zřejmě musela hledat slova, aby mě vůbec pozdravila. Netušila jsem, zda se mi to jen zdálo, ale zahlédla jsem lesk v jejích očích. Byla to snad vzpomínka na bolest nebo radost, že mě vidí?

„ Scarlett, co tady děláš?" zeptala se a já jen sklopila oči.

„ Potřebujeme pomoct. Říkala jsi, že mám u tebe dveře otevřené," řekla jsem a pohlédla na Carla, který stál u vozu.

„ Jo, to jsem říkala a platí to. Pojďte dál," řekla a udělala místo u dveří. Pomalu a snad i nejistě jsem vstoupila do domu. Carl se ujal věcí a po té, co ho navedla Theresa k pokojům, začal nosit věci dovnitř.

„ Jdu si lehnout, kdyby jsi něco potřebovala, víš kde mě najdeš," řekla a pomalu se vydala po schodech nahoru. Až teprve teď jsem si všimla, že něco není v pořádku. Vrátili se jí vzpomínky, které nebyli zrovna nejkrásnější. A mohla jsem za to já, ublížila jsem jí.

„ Tess, utíkáš předemnou? Jestli tohle nechceš, odejděte," řekla jsem a ona se zastavila.

„ Neutíkám, jen jsem unavená a chci spát."

„ Můžeme si promluvit? Vždycky jsem poznala, že mi lžeš a poznám to i teď," řekla jsem a doufala, že mi tu možnost dá. Když kolem nás prošel Carl, požádal mne o klíčky, aby dojel na nákup. Jen jsem mu je podala a pohlédla zpět k Tess.

„ Udělám kafe a sedneme si v obýváku," odpověděla a odešla do kuchyně. Nechtěla jsem to odkládat. Mohly jsme spolu mluvit i v kuchyni a tak jsem odešla za ní. Za tu dobu, co jsem byla pryč, se tam nic nezměnilo. Vše bylo stejné. Co mě překvapilo, byla společná fotografie mě a Theresy na dovolené. To jsme byli ještě šťastné a spolu.

„ Nevyhodila jsi jí i když jsem ti tolik ublížila?"

„ Nedokázala jsem to. Pořád jsem doufala, že se vrátíš a řekneš, že si to tak nemyslela," řekla a opřela se rukama o linku.

„ A ty bys mi to před těma dvěma lety odpustila?"

„ Ano, odpustila. Tak moc jsem tě milovala. A víš, co je nejhorší? Že tě miluju a nenávidím zároveň. Stále a pořád."

„ Já to chápu, Tess. Proto jsem se ptala, zda mám odejít. Nechci tě trápit," řekla jsem a ona zalila dva hrnky s kávou.

„ To už je asi jedno, zůstaňte jak dlouho chcete. Proč jsi se vlastně vrátila? Kvůli mě asi ne, že?" zeptala se a já se zamyslela. Měla jsem jí říct pravdu? Říct jí, že mě Demi podrazila a musela jsem odejít? Že jsem se pár měsíců po našem rozchodu znovu zamilovala?

„ Nechci to řešit. Je to až moc složité. Tess, mysli si, co chceš. Ale vždycky jsem tě měla ráda a vždy budu mít," řekla jsem a vzala si od ní hrnek s kávou. Lehce jsem z ní upila a musela si olíznout rty. Jen ona dělala to nejlepší kafe. Musela ho umět, protože to byla její práce. V kávě se vyznala stejně dobře, jako v pocitech druhých lidí.

„ A to teď lžeš komu, mě nebo sobě? Kdyby to tak bylo, vrátila by jsi se," odpověděla a obešla mě. Odešla do obýváku a usadila se na gauč. Tak moc jsme se milovali, ale teď? Mě nenávidí.

Je reakce Tess pochopitelná? Nebo jsou to jen skryté city, které potlačuje nenávistí?