𝗛𝗔𝗟𝗙 𝗔𝗡𝗗 𝗛𝗔𝗟𝗙

42.

Její otec vůbec nevěděl, co se děje. Rosamund kolem něj prošla, jakoby byl duch a mířila si to přímo domů, kde si začala všechny své věci házet do tašky. Nehodlala tady zůstat ani o minutu navíc.
„Co se děje, beruško?" chtěl vědět.
Rose mu neřekla ani slovo a pokračovala v házení věcí do tašky v koupelně. Nebrala si tady sebou moc věcí a byla za to ráda.
„To hodláš jako odjet teď hned? Děláš si ze mne srandu? Ani nevíš, v kolik ti to jede domů, Rosamund!"
Jenže to ji bylo jedno a než za sebou zavřela vchodové dveře, řekla mu: „Stěhovat se sem ani za nic nebudu." bez dalšího jediného slova se sebrala a mířila si to po chodníku pěšky směrem, který vedl k nádraží.
Pěšky ji to mohlo trvat asi necelou hodinu. Podívala se přes mobil, v kolik ji pojede vlak, a ten měl jet za patnáct minut, neměla šanci ho stihnout a tak se jen bezmocně posadila na chodník v její bývalé čtvrti a seděla tam před svým bývalým domem naprosto smutná.
Připadala si více než podvedená. Carissa totiž nikdy Brada neměla moc v lásce a teď najednou spolu spí. A spí spolu vůbec? Dělá ji Brad to stejné jako dělal Rose? Ojíždí její nejlepší přítel její nejlepší přítelkyni?
Opravdu?
Rosamund si nemohla pomoct a rozplakala se, když si vzpomněla na Carissiň tón hlasu. Byla tak bezcitná, jakoby měla pocit, že si to Rose zaslouží. Jakoby si myslela, že teď konečně přišla odplata, jenže za co by tak asi byla? Byly přeci kamarádky po celou dobu a nikdy si nepřebraly kluka, nikdy si nic nezáviděly... Nebo o tom jen Rosamund nevěděla, každopádně ji to bolelo.
Zničehonic u ní zastavilo auto, které Rose moc dobře znala. Vyšla z něj smějící se Carissa, která poslala své nové lásce vzdušný polibek a pak odcupitala rychlostí blesku do domu, kde teď nově žila.
Když je Rose viděla, ve tmě se rozvlykala ještě více, že ji dokonce uslyšel Brad. Chtěl se zrovna rozjet, ale neudělal to a vylezl z auta.
„Kdo tam je? Jste v pořádku?" zeptal se do tmy.
Rosamund mu vzlykem odpověděla: „Jdi pryč, Brade... prosím."
Brad se zasekl, ale následně pokračoval dále k ní. Nemohl si pomoct. „Rosamund?" oslovil ji opatrně. „Vstávej z té země." pobídl ji a podal svou ruku. „No tak, nedělej scény."
Rosamund mu nakonec ruku neochotně podala a nechala se zvednout.
„Co tady děláš?" zeptal se zmateně.
„Jdu na nádraží."
„Teď? Jede ti vůbec něco?"
Rose se podívala na mobil. „Jo, za deset minut." řekla zoufale. „Dojdu tam a počkám do rána."
Zakroutil nesouhlasně hlavou. „Ani nápad, odvezu tě tam. Můžeš odmlouvat, jak chceš a být na mne naštvaná, jak chceš, ale pomůžu ti."
Rosamund nic nenamítala. Měla pocit, že ji to dluží, protože ji ublížil a Brad ji snad nikdy neublížil. Na to byl až moc hodný.
Celou cesu v autě se na sebe ani nepodívali, neřekli si ani slovo. Brad uháněl jako splašený, že kdyby je policajti zastavili, dostal by velkou pokutu. Jen jeli a dívali se před sebe.
Když Rosamund vysadil před nádražím, řekl ji: „Vždycky tě budu milovat víc a ty to víš."
Na to Rose nic neřekla, zavřela za sebou nerozhodně dveře a utíkala s taškou přes rameno na nástupiště, aby stihla vlak, který měl naštěstí pět minut zpoždění.

—

Ve vlaku ji její matka několikrát volala, protože ji Rosenin otec řekl, co se stalo. Přestože byla paní Hammerschmidtnová vyplašená, souhlasila s návratem její dcery a slíbila ji odvoz v noci z nádraží domů.
Rose se nemohla dočkat.
Vystoupila celá znavená a rozpolcená z vlaku a šla pomalejším krokem před nádraží na parkoviště, kde byly asi jen tři auta a jedna motorka.
Ale ne... zaúpěla v duchu. On už dneska ne.
„Ahoj sestřičko," pozdravil ji Sean opřený o svou motorku v kožené bundě. „Rád tě zase vidím, už jsi mi chyběla." řekl s úšklebkem.
Ale ne...