Legendy z Rimerian

Prolog

Markus

Nad Rimerovou pevností, srdcem města Roimore a království Rimerian, se vznášel jasný měsíc a zaléval mou zemi bledým stříbrným světlem.

Stál jsem na balkónu, který patřil k mým soukromým komnatám a sledoval dění ve městě za hradbami hradu. I přes pokročilou noční hodinu bylo v ulicích stále živo, svátek zlatého měsíce se kvapem blížil a oslavy zahájené dnes ráno byly v plném proudu.

Od severu zavál vítr a tmavé vlasy mi zavířily kolem uší.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále," zvolal jsem pevným silným hlasem, jaký jsem léta slýchal u svého otce, a vrátil se z balkonu do komnat.

Vešel jeden ze strážných, vysoký muž s krátkými plavými vlasy, pohledem orla a světlým strništěm na tvářích. Měl na sobě matně se lesknoucí nebarvenou ocelovou zbroj s královským erbem na levé straně hrudi, po zádech mu splýval modrý plášť a u pasu mu visel dlouhý meč.

„Můj králi," řekl sir Kayne, velitel mé Královské gardy, a než pokračoval, na okamžik uctivě sklonil hlavu. „Posílá mě vaše matka. Vaše sestra se ptá, proč s nimi nejste na slavnosti. Prý by chtěly trávit večer s vámi."

„Dobře, počkejte na mne venku, hned za vámi přijdu." Sir Kayne znovu sklonil hlavu a odešel.

Zavřel jsem velkou tlustou knihu položenou na masivním dubovém stole, přes bílou košili si oblékl černý kabátec se stříbrnými knoflíky a stříbrně vyšitým ležícím orlem na levé straně hrudi, který byl doteď přehozený přes opěradlo židle, a na hlavu si posadil zlatou korunu. Většinou jsem u pasu nosil meč stejně jako všichni strážní z hradu, lordi a rytíři, ale dnes jsem měl u opasku připevněnou jen dlouhou dýku. Matka mi vždy říkala, že při oslavách svátku zlatého měsíce bych měl nechat svou ochranu na jiných, ale já se nikdy nedokázal úplně vzdát pocitu bezpečí, který jsem měl spojený s ostřím u pasu.

Když jsem vyšel na chodbu, sir Kayne stál vedle dveří a čekal, až se vydám chodbou na slavnost.

V ulicích za branami hradu to žilo stejně jako o nedělním trhu v pravé poledne. Všude visely osvětlovací lampy a nad ulicemi byly natažené šňůry s barevnými praporky. Ze všech stran se nesla hudba a lidé tančili a zpívali. Ve stáncích se prodávala pečená jablka v karamelu nebo v medu, preclíky, sušené ovoce a pražené ořechy obalené nebo namočené ve všem možném, klobásy, trdelníky, pečeně brambory, kukuřičné placky a spoustu dalších věcí. Pivo, víno i medovina tekli proudem. Mezi lidmi se proplétaly malé holčičky s barevnými mašlemi a květinovými věnci ve vlasech a chlapci s dřevěnými meči a štíty. Lidé mě cestou uctivě zdravili a usmívali se.

Došel jsem až na malé náměstí se sochou prvního rimerianského krále Rimera Mořeplavce, kde bylo vůbec nejrušněji. Na schodech pod sochou hrála kapela a lidé kolem tančili v párech i ve trojicích, ba dokonce i ve čtveřicích.

Ještě jsem ji ani neviděl, a už jsem z davu slyšel její nadšené vypísknutí. „Markusi! Markusi!" volala se smíchem. Pak najednou vyběhla z mezery mezi tanečníky a skočila mi do náruče.

Má sestra Aliya byla štíhlá dívenka s kaštanovými vlasy a zeleno-modrýma očima. Už teď, ve svých osmi letech, byla velice podobná matce a také velice krásná, jednou z ní vyroste nádherná žena. V zapletených vlasech měla položený květinový věnec.

„Ahoj, princezno." Postavil jsem ji zpět na zem a cvrnknul ji do nosu.

„Pojď tančit," zvolala nadšeně a už mě táhla za ruku mezi ostatní tanečníky. Zahlédl jsem matku se širokým úsměvem na tváři, od smrti otce se takto usmívala jen velmi málo. Kaštanové vlasy místy protkané šedinami ji volně splývaly po ramenou a její zelené oči jen zářily. Na sobě měla jednoduché světle červené šaty. I přes to, že už nebyla nejmladší, to byla neobyčejně krásná žena, měla plné rty a malý elegantní nos a její jemné ženské rysy skvěle podtrhovali její přirozenou eleganci.

Aliya mi vyskočila na špičky a volnou rukou se mě chytila kolem pasu. Točili jsme se společně mezi ostatními tanečníky, kapela hrála samé veselé a energické písničky a Aliya se smála, oči jí zářily štěstím.

Když jsme konečně dotančili, vydali jsme se společně s matkou mezi stánky, abychom si koupili něco na zub. Aliya neuvěřitelnou rychlosti spořádala jablko v karamelu, tři kukuřičné placky, preclík a pytlíček pražených mandlí, potom začala zívat. Bylo na ní vidět, že už je opravdu unavená, a tak jsem ji zvedl do náruče. Usnula hned, jak si položila hlavu na mé rameno.

Pomalu jsme se vydali zpět do hradu. Cestou se mě jeden ze strážných, kteří nás doprovázeli zeptal, zda nechci, aby Aliyu nesl on, ale já odmítl.

Když jsem se unavený konečně vrátil do svých komnat, myslel jsem už jen na to, jak zalezu do měkké postele, usnu a budu spát až do rána.

Už jsem odpočítával vteřiny do chvíle, kdy zavřu víčka a budu spát, když se najednou ozvalo další zaklepání na dveře. Čekal jsem, že to bude strážný nebo služebná s otázkou, jestli ještě něco nepotřebuji, ale dveřmi vešel úplně někdo jiný.

„Huntere, nemohlo to počkat do rána?" zeptal jsem se hnědovlasého mladíka.

„Říkal jsi, že mám přijít hned, jak se vrátím, no a já se vrátil teď."

Přikývl jsem. „Našel jsi ho?"

„Ano, před časem zemřel, ale našel jsem jeho dceru. Už je dospělá."

„Daniel slíbil, že přivede své dítě, až dospěje, bohužel to nestihl, jak se zdá. Přiveď ji ty, Huntere, rád bych poznal dceru svého učitele."

„Co když nebude chtít přijít?" To byla opravdu dobrá otázka.

„Přesvědč ji."