Babysitter

1. Chůvička

Konec září 2017, sedm dnů po zatčení Adriana Toomese:

Když jsem se konečně donutila vlézt do postele, musely být alespoň tři ráno. Za horizontem jsem viděla první paprsky slunce; v mém malém ráji na samém okraji Havaje bude jen za několik hodin nedýchatelno. Vzduch byl těžký; cítila jsem vlhkost, která se v něm držela. Znamenalo to, že celý následující den proprší a abych řekla pravdu, nemohla jsem být raději. Těšila jsem se na to, až se rozvalím na gauči, uvařím si kávu a podívám se na nějaký dokument. To jsem ale nevěděla, co mě ten den čeká.
Mohlo být kolem páté ranní, to jsem odhadovala na základě tlumeného světla, které mi přes žaluzie prosakovalo do ložnice. Telefon mi na nočním stolku začal jančit a abych řekla pravdu, dlouho jsem se tak překotně neprobudila. Byl to jeden z pozůstatků superhrdinského povolání a všech komplexů, které s sebou přinášelo - ačkoliv jsem byla už dobrých pár let ve výslužbě a Tony mi pomáhal prokluzovat všem federálním úřadům mezi prsty, stejně jsem se napjala jako luk kdykoliv jsem slyšela zvonit telefon. Mohl to být Teek, který si ze mě jen dělal srandu nebo potřeboval pomoct v bistru; mohl to být kdokoliv, koho jsem znala z doby působení u shieldu a mohl si chtít jen pokecat... Nebo se mohlo něco dít.

Skoro jsem s telefonem praštila o zeď, když se mi na displeji objevila fotka Anthonyho Starka v celé jeho kráse. Abych byla naprosto upřímná, položila bych za Tonyho ruku do ohně aniž bych o tom dvakrát přemýšlela (jistě by mi nepoděkoval a ještě by mi řekl, že nejsem nejbystřejší), skočila bych kvůli němu před jedoucí auto a kdyby to potřeboval, šla bych za ním na druhý konec světa...
Poslední dobou byl ovšem skutečně nesnesitelný. Nemohla jsem mu to dávat za zle, jistě, ale... I já měla svoje limity. Byl skutečně smutný a potřeboval kamaráda na dlouhou noc, jenže ani Happy a ani Rhodes v tu dobu z nějakého důvodu nepřicházeli v úvahu. Nebylo to tak dlouho, co jsem za ním letěla na týden do New Yorku a celý večer s ním tesknila - Tony se tu noc dokonce opil a plakal jako malá holka. Posledních pár dní mi také navrhoval, že by se zaletěl podívat za mnou na Havaj. Zatím jsem prosbu nezavrhla, ale neskákala jsem z ní nadšením. Když jsem letěla já za ním, měla jsem jistotu, že se alespoň na nějakou dobu dovede zabavit sám ve své dílně. Kdyby přiletěl do mého skromného bungalovu na útesu, skoro půl hodiny od nejbližší civilizace ve formě Čínského bistra uprostřed ničeho, neměla jsem tušení co by tu Tony dělal. Nebyla bych chůva na volné noze - stalo by se to mým povoláním na plný úvazek.
Proč Tony vlastně vyváděl? To, že je naše domovní primadona jsme všichni věděli, ale tentokrát jsem pro něj měla pochopení. Pepper odešla. Pokud jsem to chápala správně, strhla se mezi nimi obrovská hádka která skončila tak, že si Pepper sbalila kufry a jednoho večera prostě zmizela. Od té doby mi visel na telefonu a já mohla jen odhadovat, co se stalo tentokrát.

Volal mi kamkoliv a to kdykoliv se mu zachtělo; nesešlo mu na tom, jestli jsem jela vypomáhat do bistra a roznášela Teekovy světoznámé hranolky. Nezajímalo ho, že se zrovna pachtím po skalách a horách, abych zachytila divokou zvěř v jejím přirozeném prostředí a mohla si tak vydělat na živobytí. Bylo mu jedno, že mi volá do vany, kde jsem koukala na romantické seriály se sklenkou červeného vína. A očividně se rozhodl, že už ani můj spánkový cyklus respektovat nemusí. Zaúpěla jsem a telefon zvedla - položila jsem si ho na prsa a zabodla hlavu zpátky do polštáře, abych si promasírovala kořen nohu a dlouze vydechla. ,,Ano, Tony? Děje se něco?"
,,Jen mě zajímalo, jak je na tom můj oblíbený hromosvod. To už ti ani nemůžu zavolat?"
,,Moc dobře vím, že jsi v dílně a že tam vidíš, kolik je kde hodin. Myslím, že jsi na tom obchodování na burze poslední dobou krapet závislej," zívla jsem a protáhla si záda. ,,Ahoj, Friday. Měla bys mu zatrhnout čtyřiadvacetihodinový přístup na telefonní linku, fakt z toho nekouká nic dobrýho." Protáhla jsem mimochodem. Systém mě beze všeho pozdravil nazpátek.