Babysitter

23. Vánoční ples

Third person's POV:

Bylo sedm hodin večer, tma a Peter Parker byl nesmírně nervózní. Skoro ani nevnímal, že mu sněžilo do tváře. Ale... Byl on někdy klidný?
Podupával před otevřeným vchodem do tělocvičny v teplém zimním dní a v dlaních svíral plastovou krabičku s krásnou, zdobenou krémovou kytkou.
Všichni ostatní se plynule pohybovali do sálu a ven. Ti odvážnější si tajně chodili zakouřit za popelnice. Jenom Peter stál stále před vchodem, poskakoval nervózně na patách a koukal na hodinky. Bez ustání kontroloval příjezdovou cestu. Měl strach, že se na něj vykašlala.

,,To nevadí, Parkere." Postavil se vedle něj Flash a dal si obě ruce do kapes. Podíval se na příjezdovou cestu. ,,My stejně věděli, že je ten tvůj doprovod imaginární." Podíval se na něj a Peter protočil oči.
Právě teď se Flash mohl jít bodnout. Nevěřil tomu, že by se na něj Leah jenom tak vykašlala, když mu slíbila, že přijde. Nervózně se kousal do rtů a cítil, že se mu stahuje hrdlo.

,,No tak, pojď alespoň dovnitř a nemrzni tady. Stejně nikdo nepřijde." Zasmál se Flash škodolibě. Peter se dlouze nadechl a přemýšlel nad tím, že by květinu prostě nechal na koši a zašel si sám na sendvič. Když už měla půl hodiny zpoždění, mělo vůbec cenu na ni ještě čekat?

A skoro to udělal, když v tu se na parkoviště vyřítilo moderní Audi, kterým normálně jezdila Leah. Teď za volantem seděla hnědovlasá žena a sotva zabrzdila, aby se nesrazila s dalším autem.
Ze sedačky spolujezdec se zvedl jeho dnešní doprovod. A Peter se na chvíli zastavil, stejně jako Flash a pár chlapců okolo.

Ta žena nevypadala jako Lee; ani zdálky a už vůbec ne zblízka. Vypadala jako úplně jiný člověk. Najednou vypadala neuvěřitelně mladá a odpočatá, dokonale nalíčená, vlasy měla dokonale stažené a ty šaty... Co víc, vypadala jako žena.

Byla to Peterova kamarádka a prakticky i nadřízená, což mileráda opakovala dokola a dokola. Ale musel prostě říct, že vypadala báječně. Vypadala prostě skvěle.

Ještě ani nic neřekl a ona už zvedala dlaně, aby mohla Petera obejmout.

,,Já se ti moc omlouvám..." Zasmála se a nechala se obejmout. ,,Zasekly jsme se směrem od Westchesteru. Byla tam příšerná kolona; taková, že to Diana vzala lesem." Oddálila se na délku paží a jemně mu upravila růži v klopě.

,,Sehnal jsi ty kytky?" Vydechla a upravila si jediný pramínek, který jí padal do obličeje z upraveného účesu. Podívala se mu na dlaň a odpovídat nakonec ani nemusel. ,,Je všechno v pořádku? Vypadáš zaraženě. Stalo se něco?"

,,Ne. Ne." Zavrtěl Peter hlavou a začal otevírat krabičku. Moc mu to nešlo, protože byl docela nervózní, ale Leah mu pomohla a pak nechala ruku vystrčenou, aby Peter mohl navléknout květinu. Ladila jí k šatům.
,,Jdeme se bavit?" Nabídla nadšeně.

Leah's POV:

Vzala jsem Petera za loket a táhla ho dovnitř. Cítila jsem se jako puberťák, a ačkoliv tomu na střední škole nikdy tak nebylo, cítila jsem se populárně.
První zkouška, kterou jsme spolu museli překonat, bylo focení. Čekali jsme ve frontě docela dlouho, ale z Petera jsem nedostala jediné slovo. Byl zcela očividně nervózní. Poznalo se to podle toho, jak se díval po ostatních. Flash, jeho úhlavní nepřítel, se na nás ještě chvilku koukal - skoro jsem mu šla připomenout, jak lehce jsem se mohla dostat k jeho internetové historii.

Postavit Petera před objektiv byl nadlidský úkol sám o sobě. A když jsem viděla fotku, která z mašiny vyjela, skoro jsem se rozplakala smíchy.
Vypadal tam úplně stejně jako na pásové fotografii, kterou jsem napoprvé dostala od Tonyho v jeho složce. Oči vypoulené, tvář úplně bílá a tvářil se, jako kdyby měl v puse žábu a nechtěl ji pustit ven.

,,Můžeme vás poprosit ještě jednou?" Zeptala jsem se fotografa s chichotáním, když jsem mu první fotku vracela do dlaně. Peter skoro zaprotestoval, ale já ho nevybíravě zatáhla zpátky před objektiv. Objala jsem ho kolem pasu a on mi stydlivě položil dlaň na bedra, stejně jako na první fotce - tentokrát jsem ho ale donutila, aby se na mě podíval.

,,Zírej mi to očí." Poradila jsem s vážnou tváří. Chvíli jsme tam tak stáli, ale nakonec jsme se oba dva začali culit, a pak smát. Věděla jsem, že to zabere. A přesně v ten moment nás oba dva zachytil blesk. Tahle fotka byla dokonalá. Zírali jsme si do očí a u toho jsme se oba dva děsně smáli. Věděla jsem, že tu si dám zarámovat a někam ji pověsím, až budu doma. I Pete byl očividně spokojený, takže jsme si tu fotku vzali dvakrát.

Až po tom, když jsme tenhle test trpělivosti měli za sebou, jsme se vydali do víru tančících středoškoláků. Neda jsme poznali už z dálky - mával na nás jako šílený. Stál u stolu se dvěmi děvčaty - jedna na sobě měla pomněnkově modré šaty a byla o dost vyšší, než já, vlasy měla stažené v nedbalém culíku. Trošku mě to pobavilo, protože mě Diana líčila už od čtyř hodin a tahle dáma vypadala, jako kdyby zrovna rozlepila oči.

Druhá dívka vedle bufetového stolu byla zcela jasně zaměřená nějakým alternativním směrem oblékání - poznala jsem to podle mývalích oči a černých šatů, které se dost podobaly punkovému stylu. Obě na nás pokývly, to už jsem ale objímala Neda a oba jsme se děsně chichotali.

Bavilo mě to. Celá ta maškaráda, celá ta bezstarostnost kvůli jednomu pitomému vánočnímu plesu.
Cítila jsem se mladší, plná energie a připravená protančit celý večer.

,,Tohle je MJ. Chodí s námi do kroužku. A tohle je Adriana, můj doprovod." Ukázal Ned na obě dámy. MJ, ta, která zrovna vstávala, na nás oba pokývla s líným úsměvem a Adriana mi skoro vrazila ruku do obličeje.
Opatrně jsem si s ní potřásla a modlila jsem se, aby se mě ta holka už nesnažila dotknout. Měla jsem z ní docela nahnáno.

,,Proč mám pocit, že vás znám?" Zeptala se MJ, když jsem dávala pozor na to, aby se mi nerozlil punč na šaty. Což se MJ skoro povedlo. Otočila jsem k ní hlavu a pousmála se.

,,Nikdy jsme se neviděly. Nevím, odkud bys mě znala," odpověděla jsem unaveně. MJ si olízla rty a přivřela oči, jako kdyby už od první chvíle věděla, že lžu.

,,Jasně..." Přikývla, ale už v další chvíli měla na jazyku další otázku.
,,Odkdy bydlíte v New Yorku? Třeba... Od roku 2013?"

,,Vlastně jsem z Havaje." Odpověděla jsem popravdě a v ten moment mě zachránil Peter. Až v ten moment, kdy ukázal na parket, jsem si všimla, že hrajou naši oblíbenou písničku.
Kývla jsem a nechala se odvést na parket. Neuměla jsem za živého Boha tančit, ale nemohla jsem Petera o nic připravit. Těšila jsem se na to, že budeme tančit. I když byl rozhodně o dost lepší tanečník, než já.

Zpívali jsme zplna hrdla písničku od Spoon a se smíchem jsme se hýbali to rytmu. Znali jsme ji slovo od slova a akord od akordu. Občas jsem se zatočila, pak jsem si zakroutila prsty před očima, ale celou dobu jsem se smála. Nakonec jsme skončili tak, že jsme od sebe stáli na společensky vhodnou vzdálenost a rytmicky se pokoušeli o valčík - což už bylo dalece za přesahem mých tanečních schopností.

Celý večer jsem strávila s Peterem a Nedem, oba jsem je měla totiž ta úkol pohlídat. Občas jsme tančili, občas jsme si jenom tak povídali u bufetového stolu.
Chtěla jsem si to užívat až do úplného konce, ale docházelo mi, jak málo času nám vlastně zbývá. Byly to dva týdny. Dva týdny a měla jsem se vrátit domů.

Naplánovala jsem si u May a Petera vánoční večeři a pak i oslavu nového roku, ale tři dny po tom jsem měla skončit zpátky na Havaji na samotě u lesa. Uprostřed ničeho. Jen já, foťák a hromada vzpomínek.

Možná to tak bylo nejlepší... Ale pravdou bylo, že mi ten kluk přirostl k srdci a že mi bude zatraceně chybět. Stejně jako skoro den co den vidět Starka a kočkovat se s ním.