Babysitter

21. Proč mají ti mladí tolik zatracených plesů?

Od mého menšího incidentu se Stevovým štítem uběhly další dva týdny - k našemu štěstí se Tony o ničem nedozvěděl. A Clint ke svému štěstí zaplatil svůj dluh.
Thor doopravdy zmizel hned, jak jsem se druhé ráno probrala. Rychle a zarmouceně se s námi rozloučil dlouhým objetím, než odletěl pryč.

Hned, jak opustil základnu i Barton, hodil se Tony zase do pořádku. Zase s ním byla zábava.
S Peterem jsme začali zase vyrážet na obyčejné hlídky a díky Bohu za to, protože už jsem neměla na to, abych lovila po ulicích ještěří muže.

V to ráno se mi ale rozkřičel telefon kvůli něčemu úplně jinému - a vylekalo mě to zrovna tak.

,,Lee, Lee, Lee!" Rozeřval se mi telefon Peterovým hlasem. Lekla jsem se tak moc, že jsem během vteřiny seděla na posteli a měla jsem telefon v ruce. Skoro jsem se lekla svého záblesku v zrcadle - tak odporně jsem vypadala.

,,Jsi v pořádku? Co je? Co se děje?" Zpanikařila jsem a začala na sebe oblékat kusy oblečení, co jsem našla na zemi. Ponožky, co k sobě na pohled neseděly, staré tepláky, Thorova stará flanelka.

,,Jsem v pohodě!" Uklidil mě. Dlouze jsem vydechla a opřela jsem se dlaní do kolen.

,,Tohle mi už nedělej. Lekla jsem se, že se něco stalo." Posadila jsem se na postel a projela si oči prsty. ,,Co je tak důležitého v... Šest ráno? Zapomněl sis něco na hlídce a chceš, abych ti pro to skočila?"

,,Ne!" Zařval. Ze začátku jsem si myslela, že to bylo na mě, ale ukázalo se, že mluvil s Nedem. ,,Potřebuju zachránit před... Totální sociální smrtí. A jsi jediná, kdo mi může pomoct." Vyklopil na mě a já slyšela, že je doopravdy ve stresu.

,,Fajn, co se stalo? Někdo přišel na to, že jsi Spider-Man? Mám ho najít a postarat se o to?" Nabídla jsem mu, zatímco jsem si česala vlasy. To by pro mě nebyl nejmenší problém. Uměla jsem vypadat děsivě. Což Peter sám viděl. ,,Můžu ti to dát jako dárek k Vánocům. Stejně nevím, co bych ti měla koupit."

Dobře, tady se musím přiznat, že už jsem trochu lhala. Věděla jsem, že brzo bude čas odejít - po začátku ledna jsem měla odletět zpátky na Havaj, přesně podle dohody s Tonym. Zase si žít svůj klidný život, spát do dvanácti dopoledne, nosit staré a vytahané košile a s foťákem se pachtit po těch nejnádhernějších místech na světě.
Těšila jsem se domů, to doopravdy jo. A mohla jsem hádat, že už i Happymu chyběl domov - ale nějak jsem si na toho kluka už zvykla. Na to, být s ním celé dny venku, sedět na vrcholku střechy a smát se jeho trapným vtipům a historkám. Zvykla jsem si i na to, že mě občas vzal na záda a zhoupnul mě po městě. V tom mi docela připomínal Tonyho.

Věděla jsem, že mi budou chybět naše společná studijní odpoledne, nebo to, když mi vysvětloval příšerně složité věci a že na konci poznal, že se vůbec nechytám. Bylo fajn, když jsme se večer sešli u nich v bytě, vždycky když jsem Petera předávala May, pokud jsme neměli v plánu noční hlídku, a to, že mě většinou přemluvila na film nebo večeři.
Bavilo mě tancovat s Peterem na jeho popový play list v iPodu, který si sám zprovoznil, i když jsem byla spíš na devadesátky.
Vždyť já pro toho kluka chytila kulku a pátrala s ním po nějakém seskupení zlých lidí.

Měla jsem v telefonu stovky fotek, na kterých jsem byla já, Peter, my společně, výhledy, nebo různé maličkostí, co jsme kolem sebe našli. Měla jsem fotky May s koláčem, který upekla na den, kdy jsme všichni šli pomoct dobrovolníkům nakrmit bezdomovce...

Když jsem se ohlédla zpátky, přišlo mi, že jsem si z Petera udělala kamaráda a parťáka. Trvalo nám to skoro dva měsíce, ale naučili jsme se doplňovat v pěstním souboji, zvykli jsme si na slovník i humor toho druhého - přišlo mi, že jsem zase pár měsíců chodila na střední.
Už jsem si ani nepamatovala tu otupělost, kdy byli hlavní problém učitelé, známky a kluci. A tohle mě tam velmi příjemně vrátilo.