Babysitter

6. Jana Eyrová, Kateřina a Elizabeth

,,Tohle je dost těžké říct." Vydechla jsem. Vyčerpaně jsem se posadila do opěradla l židle, napila jsem se čtvrtého šálku čaje a dívala jsem se na Peterův otevřený sešit. Už jsme popsali tak deset stránek odpověďmi na otázky od jeho učitelky literatury.

Bylo deset večer a zbývala nám poslední otázka.
V životě bych neřekla, že s puberťákem zabřednu do tak hluboké diskuze týkající se klasické anglické knihy. May zatím pracovala na dokumentu do práce a dokonce objednala jídlo od čínského jídla.

Poslední otázka zněla: byla paní Bennettová hnaná vlastními, sobeckými zájmy, nebo vše dělala v zájmu svých dcer?
A já byla naprosto bezradná. Nikdy jsem knížkám úplně nerozuměla. A takhle intenzivně jsem nad tím nepřemýšlela ani když jsem skládala zkoušky. Tohle myšlení bolelo.

,,Ve skutečnosti je to podle mě docela jednoduché," pokrčil Peter rameny a ukazováčkem si pohrával se špičkou tužky, kterou si dal za ucho. ,,Paní Bennettová byla docela sobec. Možná ty zájmy maskovala za to, že chtěla, aby se její dcerky měly dobře, ale to, že by se její dcerky měly dobře logicky znamená to, že se pak bude mít dobře i ona." Poklepal si prstem na čelo a pousmál se. To už jsem viděla jenom napůl, protože se mi jedno oko samo zavíralo.

,,Je to vlastně docela logický. A vy už zase usínáte." Pronesl klidně.

Otevřela jsem oči a podívala se na něj. Usínala jsem už od osmi. Chybělo mi kafe. Na čaji se mi jelo docela špatně. A taky jsem byla pořád unavená z letu. Byla jsem vyřízená.
Zase jsem se posadila rovně a prokřupla jsem si prsty. Zívla jsem a snažila se poznat, který Peter je ten pravý, protože mu přímo před očima seděli dva. Byla jsem skutečně unavená.

,,A ty jsi mi vážně hlavička. S tím ses narodil?" Zvedla jsem obočí.

,,Čeká nás ještě dost vědeckých debat. Jsem zvědavý na to, co umíte. Copak vy nechcete vědět, co umím já?" Zaklapl sešit, očividně spokojený se svými odpověďmi a zkontroloval May očima. Psala, u toho si upravovala brýle a zároveň si něco mumlala do koutku úst.

,,Podle mě je to docela jednoduchý. Prostě děláš vžum vžum. Houpeš se z budovy na budovu, jsi rychlej, ohebnej..." Upravila jsem si vlasy a opřela se do loktů. ,,Nejsem zrovna fyzik nebo vědec, co se zabývá nukleárníma... Věcma. Podle mě jsi jako pavouk." Zvedla jsem obočí a zavlnila jsem bradu, když jsem rty stáhla do hádavé podkovy.
To z Petera vyrazilo zasmání.

Nikdo neříkal, že jsem hloupá; dokonce ani já. Jenom jsem byla dobrá v jiných oblastech. To, že mi nešla chemie, fyzika, nebo chemie, ještě neznamenalo, že by mi nešlo logické uvažování. Uměla jsem si poradit v okamžiku; dopředu jsem plánovat jednoduše neuměla.

,,Přijde mi, že jste velmi vnímavá." Řekl Peter měkkým tónem.

,,Pane Parkere!" Vyjekla jsem s překvapeným smíchem. ,,Byla to snad ironie?"
Ten kluk se mi začínal zamlouvat. Byla s ním docela legrace. Věděla jsem, co na něm Stark vidí.

,,Možná?" Pokrčil rameny a napil se dietní Coly, kterou k Číně přivezla donášková služba.
V ten moment zpoza počítače May, zvedla pravé zápěstí a poklepala si na krásné, staré hodinky. Byly pečlivě udržované a z Mayiny ruky dělaly skutečně elegantní část jejího těla.

,,May, vážně musím? Bude mi šestnáct." Zavrčel Peter tiše, ale i tak se začal zvedat.

,,Nechtěj, abych na zítra zrušila tu italskou kuchyni. Máš školu." Vstala a políbila ho na čelo, než ho pevně objala. Opírala jsem si čelist do dlaně a dívala jsem se na ně s upřímným úsměvem. Bylo to krásné.
Ale když jsem se tak koukala na komunikátor... Bylo na čase jet do Thorovy postele. Takže jsem se začala zvedat a oblékat se do bomberu. Byla jsem docela vyděšená z té noční zpáteční cesty, když jsem byla unavená.

May se ale zvedla a postavila se vedle mě.

,,Děkuju, že jste s Peterem proseděla ten referát." Přikývla a pousmála se. ,,Mluví si pro sebe a často je myšlenkami napřed... Ale dneska nemohl ani Ned a sledovat ho, že nedělá úkoly sám, bylo docela fajn. Kam se chystáte?" Zeptala se mile.

,,Do Westchesteru. Je to zhruba hodinka odsud," zívla jsem a protáhla se v zádech. ,,Už je pozdě, měla bych vyrazit." Začala jsem si skládat věci do bundy a pomalu jsem si šla nazout boty.

,,Nemusíte jezdit pryč, když je tak pozdě," ukázala na gauč a upravila si vlasy za ucho. Hodila gauč na deku a přidala k němu jeden velký polštář. ,,Budete tady s námi nějakou tu dobu. Jedno přespání nás nezabije. Stejně jsem skončila s prací. V klidu si zhasněte a spěte. Ráno vás vzbudím, až pojedu do práce." Zhasla a nechala mě v obýváku samotnou.

A protože se mi nechtělo jet přes celé město, lehla jsem si na ten gauč. Usnula jsem během pěti minut, jako kdyby mě někdo vypnul na první dobrou.

Asi jsem se neměla leknout, když mě druhý den ráno probudil úplný chaos. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla jsem se kolem.
Peter si chaoticky nandaval ponožku, balancoval na jedné noze a batohem na rameni. Na obličeji měl ještě obtisknutý polštář a div, že neměl slepené oči.

May stála v kuchyni v županu a sledovala to, zatímco si snažila promnout oči.

,,Já zaspal! May, musíš mě hodit do školy! Jinak jsem v trapu!" Začal si nandavat boty a pak se teprve podíval na mě. ,,Dobré ráno, slečno Leah."

,,To je mi ráno." Podívala jsem se na oba dva s rukama v bok.
,,V klidu, May. Hodím ho do školy." Posadila jsem se a protřela si celý obličej prsty. ,,Stejně mám pak ještě nějaké vyřizování." Zvedla jsem se a hodila si na ramena bundu.

Peter mě sledoval jako spásnou figuru. Koukal a mě podobně jako když křesťan viděl plakat panenku Marii. Na oči jsem si nandala sluneční brýle a oba dva je sledovala. Mezitím jsem se po paměti soukala do tenisek.

,,Jedeme, nebo chceš fakt přijet pozdě?" Zatleskala jsem, abych ho probudila.
Peter se při běhu ze schodů skoro třikrát zabil. Jednou se zamotal do mikiny, pak si přišlápl tkaničky a nakonec zakopl na mezipatře a skoro mě shodil ramenem.

,,Petere." Chytila jsem ho za mikinu a držela od toho, aby pozadu upadl ze schodů. ,,Hlavně si nic neudělej." Pomohla jsem mu na nohy a předběhla ho.