Babysitter

11. Noční hlídka

Byla to už prakticky rutina, když jsme s Peterem seděli na střeše, koupali nohama a u toho se nelidsky ládovali sendviči z bistra, který mi před týdnem ukázal. Občas, když jsem měla dobrou náladu, jsem ho znovu zvala na zmrzlinu. Ohledně toho už byl Peter méně nadšený, ale skutečně, co mu zbývalo?
Blížila se devátá hodina večer a my poslouchali písničky, odpočívali jsme a já doufala, že se ten večer nic nezvrtne. Zbývalo nám už jen přežít tři hodiny a mohlo se jít spát.

Peter vzal Rossův nápad docela dobře a snad i pochopil, že jestli cokoliv z toho vyslepičí Tonymu, máme oba dva po srandě a domácí vězení navrch.
Jednou jsme dokonce zabránili přepadení zločineckého konvoje, což bylo obzvlášť vzrušující. Zjistili jsme tak, že to super rádio od Rosse samo zaznamenává podezřelé konverzace a samo se pak přeladí na jejich vlnu. Doby ukradených kol a koček na stromě byly dávno za námi. A já, upřímně, nemohla být spokojenější.

Tonymu se to ale vůbec nelíbilo - mě několikrát vyhuboval osobně a Peterovi napsal dost agresivní SMSky. Já se nad nimi ale docela zasmála. Aby toho nebylo málo, stali se z nás docela dobrý kamarádi. Jednou jsem ho dokonce přesvědčila, abychom šli všichni tři, i s Nedem, do kina a hlavně jsem ho donutila, aby mi přestal vykat. Bylo příjemné, když mi říkal jménem a nedělal že mě čtyřicetiletého, senilního starce.
Nic tak zajímavého, jak ale Ross tvrdil, se nedělo - nikde jsem nezaznamenala obchod s orgány nebo jinou podezřelou činnost. Pořád jsem ale měla uši ve střehu, kdyby se náhodou něco přihodilo.

Zrovna jsem předváděla rytmus bicích v písničce od The Ramones, když to rádio zašumělo a ukončilo tak můj koncert.

,,Hej! Řekni jim, ať mi nerujnují soukromý koncert!" Vyjekla jsem přes plnou pusu, ale to už Peter poslouchal úryvek policejního hlášení, které najednou přeskočilo na úplně jinou frekvenci.
Tohle se mi už od začátku tak strašně nelíbilo - stačilo jen, abych slyšela tu známou mluvu. Když se ke mě Peter vrátil, viděla jsem jenom, jak si do odhalené půlky obličeje ládoval zbytek sváči.

,,Tohle se mi nebude líbit." Postavila jsem se taky a kopírovala jeho příkladu. Dala jsem si ruce v bok a začala jsem se děsně mračit. ,,Tak spusť, ať ti můžu vyhubovat."

,,Drogový obchod jen pár bloků odsud. Jdeš do toho?" Zeptal se, jako bych měla na výběr. Zaklonila jsem hlavu a prokřupla si obratle, abych se na to připravila. Na co?
Na to proklatý houpání se z budovy na budovu.
To se taky stalo naší menší rutinou. Že začátku jsem děsně vřískala a poprvé jsem se svojí superschopností měla pocit, že se co chvíli rozbrečím jako malá holka. Byl to neuvěřitelný pocit - zároveň mi to ale kroutilo žaludek přímo neobyčejným způsobem.

Když jsme tenhle pokus prováděli potřetí, došlo mi, že místo toho abych na Petera ječela, co má dělat, měla bych se spíš hýbat sem a tam s jeho tělem a snažit se mu to taky trochu ulehčit.
I přes to mě nebezpečí jeho pohybů častokrát tak překvapilo, že jsem s sebou trhla a skoro ho stáhla na zem.

To se stávalo třeba když uhýbal autobusu nebo pouličnímu osvětlení. Bylo to nebezpečné. V koutku duše mě to ovšem neskutečně bavilo.

,,Dáváš mi snad jinou možnost? Tohle zrovna nezní jako otázka, kde si můžu vybrat a nebo b. Tak jdem na to." Zvedla jsem palec a skočila mu na záda. Pořád  mi to bylo divné - patnáctiletý teenager se se mnou v noci houpal po ulicích Queensu. A ještě ke všemu byl známý jako přátelský soused Spider-Man.
Bylo to jako podělaný fantasmagory.

,,A oni tam jsou?" Zakřičela jsem a schovala si hlavu za tu jeho, aby mi do pusy nenalétala miliarda mušek. Ptala jsem se samozřejmě na policisty.

,,Co jsem pochopil, tak jsme zachytili úplně jiný rušení. Policie o tom asi nemá tušení." Zamumlal soustředěně a odrazil se směrem k další budově. Kdybych si nebyla víc než vědoma, že by mě čekal několikametrový pád zadkem na asfaltovou silnici mezi jedoucí auta, asi bych mu uštědřila pořádný pohlavek. A možná ne jeden.

O tom jsme si něco říkali.
Jenom policejní hlášení a jenom ověřená policejní hlášení. Na ta jsme měli reagovat. Ale panu Peteru Parkerovi to očividně nestačilo. Chtěl toho zastavit a zachránit víc, než kočky na stromech. A asi jsem se mu ani nedivila.

Ale neověřené a nepolicejní konverzace newyorského podsvětí, to bylo naprosto neuvážené.

,,Bude to v pohodě, fakt! Věř mi!" Zavolal na mě a skoro otočil hlavu dozadu; byla jsem ale rychlejší a za čelist ho dost tvrdě otočila tak, aby se stále díval před sebe.

,,Jak můžeš vědět, nad čím přemýšlím?" Zaječela jsem na něj, když jsme se sotva vyhnuli podělané lampě. Upevnila jsem stisk a snažila jsem se kopírovat způsob, kterým se hýbal.

,,Slyším, jak ti šrotují kolečka v hlavě!" Zasmál se a postavil nás na zem. Koukali jsme se na štítek se jménem ulice a Peter, aniž by mi předem cokoliv oznámil, mě chytl za pas a vytáhl nás na střechu přilehlého činžáku.
Skoro jsem se pozvracela, ale nakonec jsem se dlouze nadechla a sevřela jsem si hrst vlasů v dlani. Už jsem na tohle byla docela dobře připravená a naučená, takže to nebylo tak strašné, jako když to udělal úplně poprvé. ,,Myslím, že jsou někde tam vevnitř, v uličkách. Musíme je najít zeshora. Tak se drž za mnou."

Vypadali jsme jako dva lupiči z pohádky; já kopírovala každý jeho pobyt a nejmenší krůček i posunek. Doufala jsem, abychom nic nenašli, ale byla jsem bláhově hloupá.
Slyšeli jsme je za rohem pod námi ještě dřív, než jsme se nadáli. Peter tam poslal jednu ze svých hraček a pak už jsme slyšeli všechno úplně jasně.

Skutečně. Jednalo se o nějaký obchod newyorských gangsterů. Museli jsme to ihned nahlásit policii a vzít nohy na ramena - k čemu bychom byli my dva u obchodu s koksem. Už jsem se skoro otáčela, abych Peterovi něco hezky od plic zašeptala, ale ten kluk mě vzal za loket a otočil dopředu.
Namířil můj obličej přímo na kufr auta a strčil mi tam prst.

Chvíli jsem zaměřovala to, co ho tak zaujalo, nakonec jsem ovšem pochopila. Byly to malé ampulky v kufříku. Což by, kromě toho že to vypadalo kradeně, nevypadalo tak zvláštně. Zvláštní na nich bylo, že tekutina uvnitř ve tmě fosforeskovala. Byla přímo fosforově žlutá. To rozhodně nebyl nějaký koks nebo herák, jak bych původně tipovala. Chtěla jsem odejít, ale zvědavost mě převálcovala na plné čáře.

,,Co to do prdele je?" Zamumlala jsem a popošla blíž k rohu budovy, abych se pořádně vyklonila. Ani za mák se mi to nelíbilo.

,,Podle všeho to vypadá na nějaký sérum. Na konci to má jehličky, vidíš?" Ukázal a já k němu zmateně otočila hlavu. Samozřejmě, že jsem to neviděla. Neměla jsem supervidění, narozdíl od pana Parkera.

,,Myslíš, že by se někdo zase snažil oživit legendu Steva Rogerse k životu?" Zažertovala jsem, ale Peter naprosto vážně zavrtěl hlavou. Jemu to očividně tak vtipné nepřišlo.

,,Nemyslím si. To už je pasé. Navíc by to podle mě mělo úplně jinou barvu. Tihle týpci dělají na něčem jiným. Řek' bych, že to bude něco nebezpečnějšího." Odpověděl Peter po chvíli a zase se zaposlouchal do jejich konverzace.
Neřekli nám nic nového - co by to mělo dělat nebo od koho to vlastně mají. Celou dobu se jen dohadovali na ceně a očividně ani nebylo jisté, jestli to sérum vůbec funguje, protože jedna strana odmítala té druhé dát peníze, dokud neuvidí výsledky.

V ten moment mi došlo, že tohle nebude jenom nějaký pouliční obchod s drogama - tihle byli sice oblečení v posledních modelech takzvané kanálové módy, nedalo se ovšem říct, že by mluvili jako správní gangsteři, kteří po nocích vykrádají Seven Eleven. 
Tihle se dohadovali na ceně - a mě pak došlo, že to nejsou stovky a ani tisíce dolarů. Bavili se o statisících, nebo milionech. Věděla jsem, že tohle musím Rossovi vyslepičit ještě za tepla.