Babysitter

10. Nic není bezpečnější, než rutina (anebo tak to alespoň říkal Tony)

Začali jsme se na takové odpolední i noční trylkování scházet docela často. Abych tak pravdu řekla, vidět Petera skoro každý den, to byl teda zážitek. Po několika dnech ale bylo vidět, že už alespoň přemýšlí nad tím, co vypouštím z pusy - zamyslel se nad tím, jestli jsem vážná, nebo jestli si z něj zase jenom dělám srandu. 

Brzy se z nás stalo docela oblíbeně duo Queensu. Lidi už nepoznávali jenom Petera, ale někteří si začali všímat i mě, jakožto Spider-Manovy divné tety. Když nás náhodou někdo potkal na ulici, snažili se nás zastavit alespoň na kus řeči; to jsme kvůli tíze práce neměli moc rádi, ale co jiného jsme s těmi lidmi měli dělat? 
Dost lidí nás natáčelo, když nás někde zahlédli - během týdne jsem na sociálních sítí našla skoro pět fotek toho, jak sedíme na střeše a ládujeme se nějakým jídlem, třeba sendviči, nebo zmrzlinou z Eddieho bistra. Lidi měli Spider-Mana po celém tom průseru s Toomesem docela rádi a možná pro to si rychle zvykli i na nás. 

I když jsme většinu času jenom špiclovali okolí, nejedna stará paní nám řekla, že se cítí o dost bezpečněji, když ví, že jsme někde nablízku. To bylo skoro tak dojemné, že jsem stařenku objala, nakonec jsem od toho ale upustila. 
Brzy jsme si s sebou začali brát i telefony a Peterův iPod, který byl z doby kamenné, ale musela jsem mu nechat to, že si ho Peter našel v popelnici s elektronikou a sám zprovoznil - lidi nás nejednou nachytali, jak se spolu snažíme tančit na střeše a upřímně? Nic nebylo vtipnější než tančící Peter Parker. Snad jen Peter Parker, který se snažil dělat domácí úkoly a u toho prohlašoval, že nemá žádnou budoucnost. O dost lepší bylo, když tam s námi seděl Ned. Ukázalo se totiž, že Ned, byť byl ve svém jádru stejný jako Peter, je o dost větší pohodář. Dost často jsme si z Petera utahovali spolu. 

Všechno se zdálo být nudné, skoro až stereotypní, takže jsem se na základnu vracela unavená ještě víc, než kdybych musela někde běhat a někoho kopat do zadků. Když jsem se na ni vůbec od Parkerových vracela.
Tony to tak ale vůbec neviděl - kde byl ten egoistický idiot, který se mnou létal nad New Yorkem v kovovém obleku? To jsem nevěděla, ale tahle mentálně šedesátiletá verze Tonyho Starka se mi vůbec nelíbila.

,,Klidně někoho najmi, jenom mě už nenech sedět další noc na střeše." Zahalekala jsem a dramaticky se svezla na jeho pracovní linku. Zase nemohl spát a Pepper byla pryč, takže se to ráno vrátil na základnu, jen aby kolem sebe měl kohokoliv, koho by mohl vytáčet. 
,,Anthony Starku, já tě žádám." 

,,Takže se v Queensu zase nic nedělo?" Zeptal se mě a ani se nesnažil dělat, že mu to nedělá radost. Ten bastard byl v ten moment spokojený, jako kdybych mu vrátila jeho supermoderní auto bez jediného škrábance.

,,Jenom pár videí toho, jak s Peterem přeskakujeme přes sebe a hrajeme cowabungu. Nic jinýho." Podívala jsem se na něj a usrkla jsem z kelímku s matchou. Bylo to odporný, zelený, ale mělo to hodně přírodního kofeinu. A pro kofein já bych vraždila.

,,Vážně jste hráli hru z Želvích nindžů? Nejsou to náhodou jenom animáky pro děti?" Zvedl obočí a skoro mi vyrval kelímek, aby se podíval, co v něm mám. Když viděl matchu, skoro se u toho pozvracel, já mu však jen vrátila pohled, který dost jasně říkal, aby se k tomu neopovážil vyjadřovat. Po týdnu jsem si na to docela zvykla a už se mi nechtělo zvracet. 
,,Náhodou je zatraceně roztomilý sledovat, jak vám to přátelství kvete pod rukama, Semptonová. Ten kluk potřebuje rutinu. Kdyby zdech, nebude to na tebe, ale na mě." Řekl vážně a vrátil mi kelímek zpátky. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, co bych mu měla říct, ale nakonec jsem tu snahu odpískala. 

Z mého malého splínu mě vytáhl samotný Everett Ross, který strčil hlavu to laboratoře. Tony vzdychl a postavil se, očima se ho ptal, co pro Boha živého zase potřebuje a jestli si z něj už dělá srandu. Everett ovšem, jak se zdálo, přišel za mnou. S kývnutím jsem poklepala Tonyho po rameni a zmizela za Everettem. 

,,Skoro jsem se chtěl ptát, co tady u všech všudy vlastně děláte." Řekl Everett docela vážně a uvolnil si kravatu. 
,,Ale já nemusím, protože je vás plná polovina internetu," dodal po trapné chvíli ticha. ,,Stačí snad říct, že s vašimi selfíčky CIA a obecně vláda není moc spokojená, že?" 

,,Rozhodně." Přikývla jsem ukázněně a pořád kráčela po jeho boku kupředu. 

,,Nebudu ale předstírat, že moje slova neberete na lehkou váhu. CIA se jen zajímá o toho kluka..." luskl mi před obličejem, jakoby si nemohl vzpomenout na jeho jméno. 

,,Spider-Mana." Připomněla jsem mu. Očividně čekal, že se prokecnu a prozradím mu Peterovo pravé jméno - ale tak hloupá jsem zase nebyla, ať už si o mně říkal kdo chce, co chce.

,,Nemohla byste nám třeba nahrát nějaký tip? Nebo ho přemluvit k vládní spolupráci? Je docela zajímavý." Zastavil se se mnou Ross před vchodem do své vlastní kanceláře. Pobaveně jsem se uchechtla. To můj drahý Ross nemohl myslet ani jako vtip, natožpak vážně. 

,,Existuje hned několik důvodů, proč vám tady a teď nepředhodím toho kluka, jak vy říkáte, jako kus žvance. Jeden, ten první a největší, je, že by mě Tony roztrhal na kusy. A já se mám ráda. Za druhé, na tohle všechno je zatím ještě mladej. Hodně mladej, Rossi. A já toho kluka začínám mít svým způsobem ráda. Je s ním legrace. Tím neříkám, že by nebyl schopnej, ale stačí mu ta zodpovědnost za ten malej kousek světa, co už teď táhne za sebou, víte?" Vydechla jsem mělce a usmála jsem se při vzpomínce, jak jsme rozezpívali kolonu na hlavní ulici pomocí písničky od Ramones. 
Peter byl definitivně moc mladý na to, aby zvládl práci u CIA. I když to byl jeden z nejschopnějších lidí, jaké jsem kdy potkala.

,,Stejně jsem jim už napsal, že se Spider-Man pro ten vládní program nehodí a že není schválený pro spolupráci," mrkl na mě poťouchle a já ho skoro objala. Ten lišák podšitý. Pak ale otevřel dveře do kanceláře a pokynul, abych ho následovala dovnitř. 
,,Nebudu vám ale lhát, Lee. Máme podezření, že se v Queensu k něčemu schyluje. Nebo takhle - je to problém celého města, ale tam se dost možná nachází epicentrum. Když vám dám tohle, slíbíte mi, že se na to za Tonyho zády podíváte?" Natáhl se a položil mezi nás vysokofrekvenční rádio. Něco podobného jsme měli na stanici, když jsem tam pracovala - docházelo procházet skoro všechny kanály neuvěřitelnou rychlostí.

,,Nechci po vás, abyste se pouštěla do akce. Nebo nedej bože, aby se tam pletl ten Tonyho kluk. Jenom mi dejte vědět, kdyby se tam šustlo něco, co by se vám nezdálo, platí?" Zeptal se Ross zamračeně. 

Poznala jsem, že to bude dost vážné, i když mi neřekl, o co vlastně jde - protože když se Everett Ross mračil takovým způsobem, nikdy nebylo radno si s ním zahrávat.