It was not supposed to happen. / U20 + Vrana

1

"Takhle ne, Eliško," začal můj otec, jakmile jsem došla domů v pozdních hodinách v poněkud dobré náladě.

"Co je?" zeptala jsem se.

"Jestli chceš dostudovat, tak by ses měla okamžitě přestat chovat jako puberťák," řekl.

"Jak mi v tom zabráníš?" pousmála jsem se.

"Poletíš se mnou do Kanady, na dva týdny, já si tě tam srovnám," odpověděl.

"Kdyby sis se mnou radši promluvil, než mě hned tahat z domu," řekla jsem.

"A co mi řekneš? Že na školu teď kašleš? A místo toho chodíš po klubech a oblíkáš se jako obyčejná šlapka?" zeptal se.

"Kdyby ses o mě alespoň zajímal," zamumala jsem a běžela jsem do svého pokoje, kde jsem se zabouchla.

Vylezla jsem až ráno, jako vzorná holka jsem se oblékla do volného svetru, na něj jsem hodila kabát, ze stolku jsem sebrala ušmudlané brýle a s nepovedeným drdolem jsem mířila do školy. Čekala mě jedna z důležitých zkoušek, no po ní jsem se vydala do své oblíbené kavárny, kde jsem si vzala latté s sebou.

"Už balíš?" zeptala se máma, když jsem došla domů.

"On to myslel vážně?" nechápala jsem.

"Jo, myslel, dokonce jsem s tím souhlasila," řekla.

"Vždyť já ho ani neznám, je pořád někde s klukama hokejistama a já ho nezajímám," argumentovala jsem.

"To máš pravdu, ale chce to změnit, navíc jako fyzioterapeutce se ti to bude hodit," odpověděla.

"On mě tam táhne abych se tam o ně starala?" zeptala jsem se.

"Trošku," pousmála se.

"Tak to ne," řekla jsem.

"Hele, Eli, nechceš si promluvit, co se poslední dva týdny děje?" zeptala se.

"Asi jo, už to nezvládám držet v sobě," špitla jsem a sedla jsem si na sedačku v obýváku.

"Poslouchám," usmála se a přinesla dva šálky našeho povídacího čaje.

"Před dvěma týdny, jak měla Anežka narozeniny, jak jsem jí chtěla překvapit dortem a balónky, tak jsem k ní dojela, zazvonila jsem a, a, ona byla v posteli a spala s Patrikem, mým Patrikem," koktala jsem, "no a pak se mi oba vysmáli do xichtu, jak můžu být tak blbá a už dva měsíce to přehlížet," pokračovala jsem, "tak jsem jí hodila ten dort na obličej a utekla jsem pryč, od tý doby je mám před očima," špitla jsem a upila jsem si čaje.

"Zlato, to bude dobrý, najdeš si lepšího, i lepší kamarádku," usmála se a vtáhla mě do objetí.

"Mě nejvíc štve, že holka kterou znám skoro od mala a kluk se kterým jsem byla dva roky a byli jsme šťastní," zamumala jsem a utřela si slzu.

"Chápu to, ale neboj, bude líp," řekla a dál mě hladila po zádech.

"Díky, mami," pousmála jsem se.

"A teď utíkej balit, třeba v té Kanadě příjdeš vážně na lepší myšlenky," naznala.

"No doufám, že jsou ti kluci alespoň hezcí," řekla jsem.

"Zjisti si to na internetu, dneska měl táta tiskovku s nominací," odpověděla mamka.

"Díky," naznala jsem, "hele mami," začala jsem.

"Copak?" zeptala se.

"No, nebudeme spolu slavit nový rok? 2018?" špitla jsem.

"Nebudeme, ale pro jednou se to nezblázní," řekla.

"A to tu budeš sama?" zeptala jsem se.

"Nene, jedu navštívit kamarádku do Prahy," usmála se.

"Tak jo," špitla jsem a běžela jsem do pokoje, kde jsem si na počítači hledala jména a obličeje těch kluků.

Pár podprůměr, zbytek průměr a tak tři, čtyři docela pěkní.

"Eli?" ťukal na dveře od pokoje táta.

"Hm?" pousmála jsem se.

"Říkal jsem klukům, že s námi jedeš do Kanady a mám vyřídit, že se moc těší," řekl.

"Jo, já taky, bude to fajn," odpověděla jsem.

"Určitě?" zeptal se.

"Jo," řekla jsem s úsměvem.

"Už si je hledáš?" zasmál se, když viděl na monitoru fotku Radima Šaldy s Martinem Kautem.

"Jo, víš, dělám si skupinky, kteří jsou hodně hezcí a kteří míň," špitla jsem.

"Třeba bych ti na ně mohl něco prásknout," odpověděl.

"Tak jo," řekla jsem a dál jsem ho napjatě poslouchala.