It was not supposed to happen. / U20 + Vrana

39

Bohužel to nevyšlo.

Kanada je prostě jinde.

Neskutečným způsobem překlopili utkání na svou stranu v průběhu druhé třetiny.

No a po šedesáti minutách svítil na kostce stav 5:3.

Bohužel.

Ale i tak.

Stříbro?

To bereme levou zadní.

Kluky jsem po zápase na pokoji ještě důkladně promasírovala a snažila se je trochu probudit k životu.

Aby pak ve svých ligách předváděli to nejlepší.

"Jsi na nás pyšná?" zeptal se večer v posteli Radim.

"Ani nevíš, jak moc," špitla jsem a cuchala jsem jeho vlasy.

"Já jsem hrozně rád za celý turnaj," usmál se.

"Nedivím se ti, bylo to skvělý," řekla jsem.

"A zítra už letíme," pošeptal.

"Jo, už zítra no," naznala jsem.

"Vypadáš, jako by ses vůbec netěšila, děje se něco?" zeptal se.

"Ne, nic se neděje, jsem moc ráda, že budeme moct být spolu," usmála jsem se a políbila jsem ho.

"Jo? Spolu, sami, viď?" zamumlal a polibky mi oplácel.

"Hej, vy lemplové, netrhejte partu pojďte vedle slavit," zaťukal na dveře od terasy Kauly.

"Dej nám pět minut," odpověděla jsem.

"Žádný takový, hned, vyspat se spolu můžete jindy," zamumlal a nepřestával ťukat.

"Nojo, kaziči zábavy, jdem," řekl Šalina a přemístili jsme se do vedlejšího pokoje.

Nalili jsme si pár panáků a oslavovali jsme stříbrné medaile.

Kluci postupně odpadali a s Radimem jsme se po nějaké chvíli odebrali do pokoje, kde jsme dokončili to, co jsme začali.