It was not supposed to happen. / U20 + Vrana

19

Kluci ráno stihli trénink a my si s Kubou po snídani ještě trochu pospali.

V jednu jsme šli na oběd a pak se zase zavrtali do pokoje.

Čas utíkal v tu chvíli hrozně rychle a nešlo jej zastavit ani zpomalit.

"Přišel jsem se rozloučit," zamumlal ode dveří Radim.

"To seš hodnej," usmál se Kuba.

"Díky moc za rady, díky tobě jsem asi na soupisce na zápas," odpověděl Radim.

"Není zač, teda mám jen jednu protislužbičku," řekl Kuba.

"Poslouchám?" pousmál se.

"Dávej mi tu na ni pozor a jestli ji někdo ublíží, dej mu facku, pořádnou," špitl Kuba a objal mě kolem ramen.

"Neboj, dám ti na Elišku pozor," řekl Radim.

"Dík, Šalina," naznal Kuba.

"Za nic, hodně štěstí v NHL, dovez stanley cup do Česka," usmál se a společně se objali na rozloučenou.

"Pokusím se, jo?" řekl s úsměvem.

"Jo, musíš," naznal a odešel z pokoje.

"Měli bychom na letiště, teda já bych měl na letiště," řekl Kuba, když hodiny ukazovaly dvě odpoledne.

"Tak jedem," špitla jsem a vzala jsem mu hokejky a tašku s výstrojí.

"To netahej," pousmál se a tašku mi zase pěkně rychle vzal.

"Achjo, budeš mi fakt moc chybět," řekla jsem.

"Ty mně, ale neboj, až budu v Praze, uvidíme se, slibuju, no a pokud budeme ve finále Stanley Cupu, tak pro tebe a doprovod schovám volňásky," zasmál se a objal mě kolem ramen.

"Seš na mě až moc hodnej," odpověděla jsem.

"Zasloužíš si mít kolem sebe hodný lidi," naznal.

"Dík," pousmála jsem se a sedla jsem vedle něj do taxíku.

Po chvíli jsme byli na letišti a já už cítila, jak se chce slzám ven.

"Jakmile doletíš, ozvi se mi, ať vím, že jsi v pohodě, jo?" špitla jsem a objala jsem ho.

"Neplakej, notak, nevidíme se naposledy," usmál se a hladil mě po vlasech.

"To já vím, ale prostě já už jsem taková," řekla jsem.

"Já tě znám, taky jsi brečela jak želva, když jsem letěl do Švédska," odpověděl.

"Kdybys věděl, kolikrát jsem kvůli tobě brečela," zakroutila jsem hlavou.

"A vždy v dobrým?" zeptal se.

"Jo, vždy to byl pozitivní pláč nebo taky pláč alá stýská se mi," pousmála jsem se.

"Tak už neplač, určitě se brzo uvidíme a když ne ve skutečnosti, tak alespoň dáme videohovor," odpověděl.

"Já vím, tak se měj," špitla jsem a utřela jsem si slzy ze své tváře.

"Ty taky, Eli, piš mi a volej," usmál se a naposledy mě objal a políbil do vlasů.

Po chvilce už byl tak daleko, že jsem ho neviděla.

Vydala jsem se městem pěšky domů, potřebovala jsem trochu klidu.

Po hodině jsem došla na hotel a plácla sebou na postel.

Cítila jsem pod sebou něco tvrdého, tak jsem odhrnula peřinu a ležela tam krabička.

Otevřela jsem ji a byl tam řetízek s přívěskem hokejky, na které bylo vyřezáno číslo 13.

Už se mi chtělo znovu plakat, ale ovládala jsem se, řetízek si zapla, převlékla jsem se do takového oblečení a šla jsem do arény.

Stála jsem u bočních dvířek na střídačku společně s kustody, akorát končila první třetina, která se klukům nepovedla, prohrávali 1:3 a se soupeřem, jako je Rusko bude těžké vývoj otočit.

"Jsem marnej," zamumlal Radim, když se u mě zastavil.

"Co je?" zeptala jsem se.

"Šel přeze mě gól, ale zase jsem do dvou střel skočil, ale hrozně blbě se mi bruslí," řekl.

"Hele, hlavně v klidu a soustřeď se jenom na svou hru, na kotouč a správný rozhodnutí," usmála jsem se a on jen přikývl a šel do šatny.

"Copak, zlatí?" zeptal se táta, když šel kolem.

"Měl bys je trochu nabudit, tati," zamumala jsem.

"Jdu na to, večer si popovídáme," odpověděl.

"Večer mám práci," naznala jsem.

"Tak až budeš mít čas," řekl a odešel do šatny.