It was not supposed to happen. / U20 + Vrana

12

Kolem páté hodiny odpoledne jsem si z pásu sebrala tašku a pomalu jsem mířila z budovy letiště ven.

Někde měl čekat Kuba, ale i když jsem se rozhlížela sebevíc, pořád jsem ho neviděla.

"Vážně sis mě nevšimla?" ozval se za mnou ten debilní hlas.

"Kubo," pousmála jsem se a pevně jsem ho objala.

"Rád tě vidím, Eli," odpověděl a hladil mě po zádech.

"Já tebe taky, ani nevíš, jak moc," řekla jsem a z tváře jsem si střela slzu.

"Nebul, nebo začnu taky," špitl.

"Promiň, já jen, jsem moc šťastná," usmála jsem se.

"Pojď, vemu ti to, čeká na nás řidič," řekl a vzal mi tašku.

"Díky moc," odpověděla jsem a následovala jsem ho k autu.

"Jak dlouho jsme se vlastně neviděli?" špitl s úsměvem.

"Nějakých dvanáct let už to bude, no, vlastně, možná jsme se po prvním stupni základky ještě párkrát potkali, ale už jsme nebyli ta sehraná dvojka," řekla jsem.

"To je doba," zakroutil hlavou.

"To mi povídej, vše se otočilo," odpověděla jsem.

"Chápu," špitl.

"Hele, jak ten nápad s výletem vznikl?" zeptala jsem se.

"Sleduju tě na instagramu, věděl jsem, že letíš do Kanady, tak jsem kontaktoval tvého tátu a ten mi dal povolení," zasmál se.

"Seš šílenej," odpověděla jsem.

"Navíc mi dovolili si tě nastěhovat k sobě na pokoj, takže si můžeme povídat od večera až do rána," řekl.

"Kubo, dík," špitla jsem.

"Za nic neděkuj," usmál se a po zastavení auta mi vzal tašku a otevřel dveře hotelu.

"Tyjo, tady to vypadá hrozně luxusně," řekla jsem, když jsem se rozhlížela po zdobených stěnách na chodbě.

"Nejlepší hotel v Calgary," pokrčil rameny a vedl mě chodbou dál, "jsme tady, prosím," řekl a pustil mě do pokoje.

"Dík," usmála jsem se.

"Tady máš úbor na zítřejší zápas," odpověděl a ukázal na postel kde byl dres a akreditace.

"Já, fakt nevím jak ti poděkovat," pošeptala jsem.

"Víš jak? Pověz mi, co se všechno za těch spoustu let stalo," usmál se a sedl si vedle mě na postel.

"Stalo se toho hodně, na zdravce jsem odmaturovala, teď mám před sebou bakaláře na fyzio," odpověděla jsem.

"A co jinak? Kromě školy a práce a tak," zeptal se.

"Kam míříš?" nechápala jsem.

"Kdo mě v tvým životě nahradil?" řekl.

"Nikdo, nikdo tě nikdy nenahradí, vždycky budeš ten malej blonďáček, kterýmu jsem rozšlapávala domečky z písku," usmála jsem se.

"Určitě jsi nebyla dvanáct let bez kamarádů nebo nějaké lásky," odpověděl.

"Ale jo, kamarádku jsem měla jedinou, a kluka taky," řekla jsem.

"Proč minulej čas?" zeptal se.

"Protože jsem minulej týden přistihla moji nejlepší kamarádku a mýho kluka," špitla jsem.

"To mě mrzí, Eli," odpověděl.

"To nemusí, alespoň jsem poznala, že lidi jsou svině," řekla jsem.

"O důvod víc to naše kamarádství obnovit, nafurt," usmál se.

"To bych byla ráda, moc," špitla jsem a objala jsem ho.

"Já taky," naznal.

"A co ty, hvězdo?" zeptala jsem se.

"Jaká hvězda, prosím tě," zasmál se.

"Hraješ nejlepší hokejovou ligu světa a docela se ti i daří," odpověděla jsem.

"Jo, to jo, ale není to všechno," řekl.

"Nelepí se na tebe fanynky?" zeptala jsem se.

"To jo, lepí, ale nevím, chci se soustředit jen na hokej, na celoživotní partnerku mám času až až," usmál se.

"To je taky pravda, bude ti teprve 22, všechno máš před sebou," odpověděla jsem.

"To ty taky, Eli," řekl tiše.

"Já vím," pousmála jsem se.

"Tak pojď, jdeme na večeři a představím ti pár lidí z týmu," naznal a táhl mě do jídelny.