It was not supposed to happen. / U20 + Vrana

3

"Vstáváme, Růženko," drcl do mě nějaký hokejista, jakmile jsme přistáli v Kanadě.

"Nojo, děkuju za probuzení," řekla jsem, když jsem otevřela oči a koukla jsem na něj.

"Za nic, hele, vezmu ti to?" zeptal se a chytil moji tašku.

"Ty jsi prohrál jakou sázku zas?" koukla jsem na něj.

"Jen jsem prohrál prší, třikrát," odpověděl.

"Jako děti," zakroutila jsem hlavou.

"Jinak já jsem Kuba Lauko," pousmál se.

"Jo, um, já Eliška," řekla jsem.

"Jo, já vím, hokejisti jsou celkem drbny," odpověděl a vzal mi tašku.

"To nemusíš, zvládnu to," špitla jsem.

"Já vím, ale šetři se, až nás budeš dávat dohromady," naznal.

"Tak dík moc," usmála jsem se.

"Není zač," odpověděl a šel přede mnou z letadla.

V autobuse jsem si sedla sama a kochala jsem se noční krásou Vancouveru.

Bylo osm večer a město šlo pomalu spát.

Do půl hodiny jsme byli na hotelu.

A další půlhodinku zabralo roztřídění pokojů.

Nakonec jsem skončila na pokoji sama, Barča byla s nějakým kustodem a já se svým harampádím.

"Ťuk ťuk," slyšela jsem za dveřmi klučičí hlasy.

"Copak?" zeptala jsem se, jakmile jsem otevřela a přede mnou stáli čtyři kluci, dva z nich už jsem měla možnost potkat, ty další ještě ne.

"Přišli jsme kouknout kdo bydlí vedle," odpověděl Lauko s úsměvem.

"No, už to víte," řekla jsem a upřela jsem pohled na dva kluky, které jsem ještě neměla tu čest osobně poznat.

"Filip Zadina," usmál se ten jeden a přátelsky mě objal.

"Martin Kaut," naznal druhý a podal mi ruku. Jojo, toho jsem si hledala na internetu. Ale teda, ve skutečnosti je i možná trochu hezčí.

"Můžeme dál?" vytrhl mě z přemýšlení hlas Nečiho.

"Jo, jasný, pojďte," řekla jsem a oni šli jak kuřata dovnitř a posedali si do křesel a na volnou postel.

"Jak je možný, že nás neznáš?" začal Zadina.

"Prosím?" zeptala jsem se.

"Normální holka by si před odletem všechny, aspoň ty hezký, kluky z kádru nastudovala," objasnil.

"Hele, já si vás hledala, fakt jsem se snažila si alespoň některý z vás zapamatovat, ale no, při příjezdu na letiště jsem si pamatovala jen tady Kaulyho a tady Kubu," řekla jsem.

"To je pocta," pousmál se Martin.

"Hele, neber to jako výhru," odpověděla jsem.

"No nic, necháme tě spát a půjdem kouknout, kdo je naproti," zavelel Neči.

"No, to by mě zajímalo taky," řekla jsem.

"Tak pojď, jdeme tam ťuknout," řekl Martin, jakmile vylezli z mého pokoje a hned ťukali na dveře naproti.