Mezi ledem a zemí

0. Jsi nula

O 2 měsíce dřív

Na stadionu je ještě ticho. Mám tak 5 minut než se přihasí ostatní kluci. Napůl spící vrátný mi mávne na pozdrav, podívá se na hodiny a zakroutí hlavou. Je půl pátý ráno. Kvapem nazuju brusle a vyrazím na led. Několikrát se projedu po čerstvě upravené ledové ploše. Zůstávají za mnou stopy. Zrychluju. Tenhle pocit mám rád. Vzduch mi pročesává vlasy. Kroužím kolem dokola, dělám kličky. Jsem šťastný.

,,Lukáši, padej pro chrániče!'' zařve právě přicházející trenér, a přeruší tak mou oázu ticha a klidu. Obuju chrániče na nože, abych si je neztupil, a bežím do skladu s chráničema. Beru si boty, svoje chrániče i helmu a vracím se k ledové ploše. Pro změnu se přezuju do odrbaných tenisek a spolu s ostatními skoro se půl hodiny protahujeme. Pak hodinu děláme cviky na ledě. Nakonec oblíkám helmu a chrániče a jdu do útoku. Pak obrana. Chvíli pobudu i v bráně. Tohle mě baví. Kvůli tomuhle jsem ochotnej vstávat ve 4 ráno.

Když se převlíkáme v šatně. Všimnu si, že mě kluci až podezřele dlouho pozorují. Petr se nakonec zeptá: ,,Kdes vzal tu modřinu?''. A sakra. ,,Kterou?'' ptám se a snažím se, aby mě hlas neprozradil. Do dveří vejde trenér. ,,Ty všechny.'' řekne přísně ,, A převlíkni se rychle, chci s tebou ještě mluvit.''. Kluci sklopí zrak a já se oblíknu, jak nejrychleji to jde. ,Ty modřiny jsou z tréninku. Ty modřiny mam z hokeje.' snažím se sám sobě vsugerovat. Vyjdu z šatny a mířím k čekajícímu trenérovi. ,,Rychle, spěchám do školy.'' řeknu mu. Jako by to nevěděl. ,,Fajn, vynasnažím se být stručný.'' odvětí. ,,Jsi nejlepší hráč v týmu. Jsi jedinej, koho můžu dát kamkoliv, a stejně si poradí. Měl bys to zkusit v reprezentaci. Jsem si jistej, že by tě tam přivítali s otevřenou náručí. Je září, nováčky příjmaj v lednu.'' vychrlí ze sebe trenér. Čekal jsem, že se bude ptát na ty modřiny a podlitiny, ale nejspíš pochopil, že u mě je to marný. Ale i tak mě to trochu zaskočí. Reprezentace? O tom jsem vždycky snil. Navíc, jsem v 9. už bych se měl rozhodnout, co chci dělat. Ještě před TÍM VŠÍM bych řekl, že chci na vojenský gymnázium. Vždycky jsem tam chtěl. Ale teď? ,,Rozmyslím se.'' řeknu nahlas. Trenér kývne hlavou, podezíravě si mě změří a já odcházím těžkým krokem směr škola. Už jen to slovo mi nahání hrůzu.

.........

Domů přijdu s pachutí krve v ústech a novou podlitinou na stehně. Modřiny už radši nepočítám. Vymývám si pusu vodou ale krev jako by nechtěla přestat téct. Ucítím, jak se kolem mě vznáší alkoholový odér. Kvůli tomuhle nebudu nikdy takhle chlastat. NIKDY. ,,Ty ses zase rval, ty hajzle?!'' ozve se za mými zády. Sotva znatelně kývnu. Nemá smysl cokoliv vyvracet. Jemu ne. ,,Ty zasraná nulo!!! Slyšíš mě?! Jsi nula!!! Zopakuj to!!!" řve. Jen tak tiše si pro sebe šeptnu: ,,Jsi nula, ty svině.". Blaženě se usměju. Můj malý okamžik štěstí. Moje malé vítězství. Na tvář mi přistane facka. Druhá. Pravý hák. Obrana je zbytečná. Zavřu oči a snažím se nekřičet.

.......

Přibyly mi další modřiny.